Perpetum mobile dávno existuje. Jen nikdo neví, jak funguje. Toto zařízení je v Oxfordu a funguje bez přestávky již od roku 1840. Jenže nikdo neví, na jakém principu.
Vědci jsou stále zmateni, když stojí nad tzv. oxfordským elektrickým zvonem, jak píše puzzlingmysteries.com a připomíná tak staletí trvající záhadu. Údiv budí přístroj, který je plně funkční už od doby, kdy ještě neexistovala žárovka ani telefon. Poprvé byl tento vynález vystaven v roce 1840 a byl vyroben výrobci nástrojů Watkinem a Hillem, následně zakoupen profesorem fyziky reverendem Robertem Walkerem.
Jak vypadá? Jsou to dva mosazné zvony, každý je umístěný pod plechovým krytem. Mezi nimi visí malá kovová koule o průměru 4 mm, není tak větší než zrnko hrášku. Koule se mezi plechovkami pohybuje a jemně zvoní frekvencí 2 hertzů. Už více než dvě století se tak ozývá toto jemné, svižné pulsování. Pro lidské ucho je sotva slyšitelné, neboť zvuk tlumí ještě skleněný poklop.
Kde bere energii a není to skutečně perpetum mobile? Není to tak jednoduché, vědci dodnes vůbec neví, jak daná věc funguje.
Tisíce vrstev a extrémní úspora energie
Klíčem k jeho dlouhověkosti je zdroj energie: dvě „suché“ baterie, raná forma elektrického článku, kterou vynalezl Giuseppe Zamboni na počátku 19. století, píše výše uvedený web. Vědci se domnívají, že jde o povrchy, ze kterých je zvonek vyroben a nejsou ještě plně prozkoumány. Skládají se z plátků cínu proložených aršíky potaženými oxidem manganičitým. Baterie mohou mít až tisíce vrstev.
Tyto vrstvičky jsou tím pravým tajemstvím, někteří věří, že jsou potaženy zinkem a oxidem manganičitým, zatímco jiní si myslí, že obsahují dávno ztracenou sloučeninu nebo výrobní tajemství z počátku 19. století.
Skutečné složení nikdo nezná.
Jenže právě to uvádí do pohybu kuličku. Každý ze zvonů je nabitý opačnou energií. Kovová koule mezi nimi putuje, dotkne se jednoho a automaticky se nabije a poté je odpuzována směrem k druhému zvonu. Proces se opakuje znovu a znovu. Spíš než „bez energie“ pracuje toto zařízení „s minimem energie“.
Velmi úsporně a velmi tiše.
Proud mezi těmito zařízeními je neuvěřitelně nízký, i moderní měřicí přístroje ho sotva zaznamenávají.
Ale ani to nevysvětluje, proč baterie vydržely funkční již více než dvě století. Za tu dobu už hodiny odbyly více než 10 miliardkrát.
Extrémní péče zajišťuje plnou funkčnost
Vědci si myslí, že roli hraje i perfektně kontrolované prostředí, v němž je zvon umístěn. Skleněný poklop ho chrání před prachem, vlhkostí i kolísáním teploty, takže se podmínky uvnitř vůbec nemění. Přesto ani to plně nevysvětluje, proč zvon funguje tak dlouho.
Otevřít tento vzácný přístroj si nikdo netroufne, protože je téměř jisté, že by se razantní proměnou vnitřních podmínek hodiny poškodily.
Oxfordský zvon je tak stále připomínkou, že ani ve světě vědy a techniky nevíme zdaleka vše. Zde se stále skrývá mnoho otázek. Tato vědecká kuriozita je stále zdrojem bádání. Jde o nejdelší a nejzáhadnější vědecký experiment světa. Cesta k rozluštění je navíc velmi složitá, pokud by se celá věc rozebrala, zničila by se. A na to už je příliš cenná jako historický artefakt.
Tato vědecká rarita je zapsána v Guinessově knize rekordů jako nejodolnější a nejvytrvalejší baterie na světě.