Dvanáct tisíc let předtím, než se pyramidy v Gíze tyčily nad pouští, již komunity lovců a sběračů v jihovýchodní Asii konzervovaly těla svých zesnulých pomocí kouře. Studie zveřejněná ve vědeckém časopise PNAS otřásla tím, co jsme si mysleli, že víme o počátcích mumifikace, a přesunula epicentrum této pohřební praxe z jihoamerických pobřeží do pralesů a jeskyní Asie.
Dosud odborníci na bioarcheologii připisovali rekord nejstarší úmyslné mumifikace kultuře Chinchorro, lidu obývajícímu pobřeží jižního Peru a severního Chile, který konzervoval své mrtvé již přibližně před 7 000 lety. Chinchorro předběhli o několik století Egypťany, kteří své proslulé techniky balzamování vyvinuli v období známém jako Staré království. Mezinárodní tým vědců však tvrdí, že nalezl důkazy, které tento pohřební zvyk posouvají až do doby před 12 000 lety a umisťují jej na zcela jiný kontinent.
Samozřejmě, když pomyslíme na mumie a tisícileté hrobky, naše představivost nás okamžitě zavede do Egypta, což je dáno desítkami let filmů, videoher a románů. Od Brendana Frasera, který se postavil Imhotepovi, až po Indiana Jonese, jenž se vyhýbá smrtícím pastím, populární kultura upevnila představu, že mumifikace vznikla na březích Nilu. Skutečnost je, jako tak často, mnohem složitější a fascinující.
54 pohřebišť v sedmi různých zemích
K těmto závěrům dospěli vědci po prozkoumání 54 pohřbů z 11 nalezišť rozložených po Číně, Vietnamu, Filipínách, Laosu, Thajsku, Malajsii a Indonésii. Pozůstatky pokrývají impozantní časové rozpětí: od doby před 4 000 až po 12 000 let. Jedna podrobnost upoutala pozornost vědců hned od začátku: velká část koster byla uložena v extrémně skrčené poloze, prakticky v podřepu, a jejich kosti vykazovaly zřejmé stopy vystavení teplu.
První hypotézou, kterou tým zvažoval, byla kremace, ta však byla vyloučena, protože v bezprostřední blízkosti hrobů nebyly nalezeny žádné pozůstatky ohnišť ani popela přímo související s pohřby. Pro hlubší analýzu se vědci uchýlili k rentgenové difrakci, technice umožňující studovat vnitřní strukturu kostních materiálů. Výsledky odhalily vzorce odpovídající dlouhodobému vystavení kouři a teplu v prostředí s nedostatkem kyslíku, což se výrazně liší od toho, co způsobuje přímý oheň. Samotní autoři uznávají, že k definitivnímu potvrzení svých závěrů budou nutné další testy.
Dehydratace za účelem konzervace: možný smysl rituálu
Podle interpretace výzkumníků byla těla svázána do této kompaktní polohy, aby se usnadnilo jejich postupné vysušení před pohřbením. Kombinace skrčené polohy s působením tepla a kouře pravděpodobně přispěla k odstranění vlhkosti z tkání. Z původních ostatků se však dochovaly pouze kostry, pravděpodobně proto, že tropické klimatické podmínky jihovýchodní Asie znemožnily zachování měkkých tkání. Peter Bellwood, spoluautor studie, naznačuje, že tato praxe mohla souviset s kočovným způsobem života některých skupin lovců a sběračů, kteří během svých přesunů potřebovali udržovat jak fyzické, tak duchovní pouto se svými zesnulými. Odborníci rovněž nevylučují, že za těmito technikami stála významná rituální a duchovní složka.
Tradice, která přetrvává dodnes
Snad nejvíce překvapivé ze všeho je, že tento způsob zacházení s mrtvými zcela nevymizel. Některé komunity v Nové Guineji dodnes používají pozoruhodně podobné metody. V roce 2019 navštívili samotní výzkumníci kmen Dani v Papui v Indonésii a mohli na vlastní oči vidět, jak mrtvá těla svazují a udí, dokud nejsou zcela vysušená a zčernalá. Podobnosti s postupy zdokumentovanými na archeologických pozůstatcích starých tisíce let byly podle týmu skutečně zarážející.