Degradace půdy, sucho a ztráta schopnosti krajiny zadržovat vodu patří mezi problémy, které se stále výrazněji týkají také České republiky. O jejich řešení se v srpnu jednalo na 17. zasedání konference smluvních stran Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD COP17) v mongolském Ulánbátaru. Česká republika se do mezinárodních jednání zapojila vlastní delegací a podílela se také na vyjednávání za Evropskou unii.
Půda v Česku čelí erozi i utužení
Česká půda je dlouhodobě vystavena několika formám degradace. Mezi nejvýznamnější patří vodní a větrná eroze, utužení půdy, úbytek organické hmoty a zastavování půdy.
Podle údajů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy je více než 60 procent zemědělské půdy potenciálně ohroženo vodní erozí. Další část půdy je ohrožena větrnou erozí. Vodní eroze přitom může vést k postupnému odnosu nejúrodnější vrstvy půdy a ke zhoršení jejích vlastností.
Potenciální ztráta půdy vodní erozí se v České republice podle údajů Ministerstva zemědělství odhaduje až na 21 milionů tun ornice ročně. Nejde však o množství půdy, které by bylo v každém roce skutečně odneseno, ale o odhad potenciální erozní ztráty.
Významným problémem je také utužení půdy, ke kterému může docházet například v důsledku pojezdu těžké zemědělské techniky. Utužená půda má omezenou schopnost přijímat a zadržovat vodu a při intenzivních srážkách se tak může zvyšovat povrchový odtok a riziko eroze.
Sucho se neprojevuje všude stejně
Dostupná měření zároveň ukazují, že stav půdní vláhy se v průběhu roku výrazně mění podle množství srážek, teplot a výparu. Nelze proto současnou situaci popsat jako jednotné extrémní sucho na celém území České republiky.
Podle monitoringu InterSucho se v průběhu léta 2026 stav půdní vláhy v některých oblastech měnil v závislosti na srážkách. Zatímco povrchové vrstvy půdy mohou po deštích rychle reagovat, hlubší vrstvy mohou zůstávat výrazně sušší po delší dobu. Rozdíly existují také mezi jednotlivými regiony a typy půd.
Česká republika je přitom významně závislá na vodě ze srážek. Označení „střecha Evropy“ souvisí s tím, že přes české území procházejí hlavní evropská rozvodí a voda z území České republiky odtéká do Severního, Baltského a Černého moře. Schopnost krajiny vodu zadržovat a postupně ji uvolňovat proto hraje důležitou roli v období sucha i při přívalových srážkách.
Zástavba omezuje schopnost půdy zadržovat vodu
Dalším problémem je zábor zemědělské půdy a její překrývání nepropustnými povrchy, například při výstavbě silnic, průmyslových areálů nebo budov.
Podle evropských dat bylo v roce 2021 v České republice přibližně 3,5 % půd zasaženo tzv. soil sealing, tedy nepropustným překrytím půdního povrchu. Takto překrytá půda ztrácí nebo výrazně omezuje schopnost vsakovat vodu a plnit řadu dalších ekologických funkcí.
Česko zároveň dlouhodobě přichází o zemědělskou půdu v důsledku jejího převodu na jiné využití. Přesná rychlost úbytku se liší podle sledovaného období a metodiky, dlouhodobě však jde o významný rozsah záborů.
Problém představuje zejména výstavba dopravní infrastruktury, průmyslových a logistických areálů a rozšiřování sídel. Ztráta půdy přitom není vratná v horizontu několika let – vytvoření kvalitní půdy je dlouhodobý proces.
Důležitá je organická hmota i způsob hospodaření
Schopnost půdy zadržovat vodu souvisí také s jejím obsahem organické hmoty, strukturou a biologickou aktivitou. Půda s vhodnou strukturou a dostatkem organické hmoty dokáže vodu lépe přijímat a zadržovat, což může zmírňovat dopady sucha i přívalových srážek.
Na stav půdy má vliv způsob hospodaření. Význam mají například vhodně sestavené osevní postupy, pokryv půdy, omezení eroze, práce s organickými hnojivy a opatření proti utužení.
Nelze však jednotlivé plodiny označit za jedinou příčinu degradace půdy. Riziko eroze a dalších problémů závisí na kombinaci půdních podmínek, počasí, osevním postupu, způsobu zpracování půdy a dalších faktorech.
Samotné tůně problém nevyřeší
Zadržování vody v krajině je jedním z nástrojů adaptace na sucho a změnu klimatu. Patří sem například tůně, mokřady, remízky, meze, průlehy nebo další krajinné prvky. Jejich účinnost však závisí na konkrétních podmínkách a jejich rozmístění.
Samotná výstavba tůní proto nemůže nahradit změny v hospodaření na zemědělské půdě. Ochrana půdy a vody vyžaduje kombinaci opatření v celé krajině, od způsobu obdělávání polí přes omezení eroze a utužení až po obnovu krajinných prvků a ochranu půdy před zástavbou.
Stejně tak není možné problém vyřešit jediným opatřením, například plošným zákazem určitého způsobu zpracování půdy. Jednotlivé nástroje je nutné přizpůsobovat konkrétním podmínkám.
O půdě jednaly státy na summitu OSN
Problematika degradace půdy se dostala také na program letošního 17. zasedání konference smluvních stran Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD COP17). Konference se konala od 17. do 28. srpna 2026 v mongolském Ulánbátaru pod mottem „Restoring Land. Restoring Hope“, tedy „Obnova půdy, obnova naděje“.
Podle údajů UNCCD se jednání a souvisejících akcí účastnili tisíce delegátů a dalších účastníků z celého světa. Prezidentkou COP17 byla zvolena mongolská ministryně zahraničí Battsetseg Batmunkh.
Česká republika je smluvní stranou Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci od roku 2000. Českou delegaci na letošním zasedání vedl Ivo Marcin, náměstek ministra životního prostředí.
Česká strana se podle Ministerstva životního prostředí zapojila do jednání o budoucích opatřeních.