Druhý listopad 1985 změnil pražskou dopravu navždy. Metro B se rozjelo a s ním i stanice s názvem, který dnes nikdo nepoužívá.
Jsou data, která se zapíší do paměti města nenápadně – bez fanfár, bez přenosu v televizi, prostě jen otevřením dveří prvního vlaku. 2. listopadu 1985 bylo takovým dnem pro Prahu. Pražané tehdy poprvé nastoupili do soupravy na trati, která dnes spojuje Zličín s Černým Mostem. Tehdy ale jezdila jen mezi Smíchovským nádražím a Sokolovskou – sedm stanic, čtyři a půl kilometru podzemního světa, který měnil město nad sebou.
Čtyři dekády příprav a jedna sovětská expertiza
Příběh pražského metra je ve skutečnosti příběhem neuvěřitelné trpělivosti. První návrh podzemní dráhy pro Prahu pochází z roku 1898 – tehdy ho předložil Ladislav Rott, který chtěl využít rozsáhlých zemních prací při budování kanalizace. Následovaly desítky studií, soutěží a projektů. Ve třicátých letech vzniklo konsorcium Škodových závodů a ČKD, které připravilo detailní prováděcí projekt se třemi linkami. Výstavba měla začít v roce 1941 – jenže přišla válka a po ní komunistický převrat, který celý projekt zahodil do šuplíku.
Paradoxně to byla sovětská expertiza z roku 1967, která Praze nakonec skutečné metro přinesla. Vláda ČSSR tehdy na základě jejích závěrů rozhodla přeskočit přechodnou etapu podpovrchové tramvaje a rovnou stavět plnohodnotné metro. Generálním projektantem se stal SUDOP, dodavatelem stavební části národní podnik Vodní stavby. A v ulicích se začaly objevovat první výkopy.
9. května 1974 – v den výročí konce války – vyjel první vlak na trati C mezi Kačerovem a Sokolovskou. Praha se konečně zařadila mezi metropole s podzemní dráhou, i když se zpožděním, které bylo citelné: Stockholm, kde se o metru rozhodovalo ve stejné době jako v Praze, spustil první linku už v roce 1950.
Stanice, která se jmenovala po Moskvě
Když se 2. listopadu 1985 otevřel první úsek trasy B, byl to víc než dopravní milník. Zprovoznění sedmi stanic – Smíchovské nádraží, Moskevská, Karlovo náměstí, Národní třída, Můstek, Náměstí Republiky a Sokolovská – znamenalo dokončení základního přestupního trojúhelníku v centru města. Uzly Můstek, Muzeum a Sokolovská (brzy přejmenovaná na Florenc) propojily všechny tři linky a daly Praze funkční páteř podzemní dopravy.
Jedna ze stanic nového úseku nesla název, který dnes na mapě metra nenajdete. Stanice Moskevská vznikala ve spolupráci se sovětskými architekty jako viditelný symbol přátelství mezi oběma zeměmi – její výzdoba nesla motivy Moskvy. Nebyla to náhoda ani pouhá estetika: zatímco v Praze vznikala Moskevská, v sovětské metropoli se budovala stanice Pražskaja. Šlo o souběžný projekt, který sloužil jako architektonické pozdravení přes hranice.
Jméno Moskevská vydrželo necelých pět let. 22. února 1990, v euforii po sametové revoluci, přišlo přejmenování třinácti stanic najednou. Moskevská se stala Andělem – podle sochy na průčelí kostela sv. Václava na Smíchově. Dnes si málokdo vzpomene, že stanice, kde se kříží tramvajové linky a kde stojí obchodní centrum, nesla kdysi jméno sovětského hlavního města.
Metro, které přežilo povodeň i změnu režimu
V srpnu 2002 přišla zkouška, jakou nikdo nečekal. Ničivé povodně zatopily celkem 19 stanic na všech třech linkách. Část sítě byla vyřazena z provozu na měsíce – stanice Křižíkova a Invalidovna se vrátily do normálního provozu až 22. března 2003. Praha tehdy zjistila, jak moc je na metru závislá.
Síť mezitím rostla dál. V roce 2015 se linka A protáhla až k Nemocnici Motol, v podzemí pod Prahou dnes jezdí více než pět set vozů a systém přepraví ročně stovky milionů cestujících. A někde pod Smíchovem stále projíždějí soupravy stanicí, která se kdysi jmenovala Moskevská – jen cestující o tom většinou nevědí.
Příběh pražského metra je zároveň příběhem města samotného: od prvního návrhu v roce 1898 po současnou výstavbu linky D, jejíž zahájení provozu se plánuje na rok 2029. Sto třicet let od první myšlenky. Některé věci si v Praze prostě vezmou čas.