Lidé pobírající invalidní důchod mohou pracovat v zaměstnaneckém poměru, na dohodu i jako osoby samostatně výdělečně činné. Zákon nestanovuje obecný maximální výdělek ani počet odpracovaných hodin, po jejichž překročení by automaticky zanikl nárok na důchod. Rozhodující je zdravotní stav a jeho vliv na pracovní schopnost. Přesto se někteří lidé práci vyhýbají ze strachu, že by o svůj důchod mohli přijít.
Práce při invalidním důchodu není zakázaná
Pobírání invalidního důchodu neznamená, že člověk nesmí pracovat. Podle informací České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) mohou příjemci invalidního důchodu všech tří stupňů využívat své zachované pracovní schopnosti. Pracovat mohou například na hlavní pracovní poměr, na dohodu o provedení práce nebo o pracovní činnosti, případně podnikat jako OSVČ.
Samotný nástup do zaměstnání ani výše výdělku automaticky nevedou k odebrání invalidního důchodu. Neexistuje ani obecně stanovený limit, kolik si člověk s invalidním důchodem smí měsíčně vydělat.
Důležité však je, aby vykonávaná práce odpovídala jeho zdravotním možnostem. Invalidita totiž neznamená úplnou neschopnost pracovat. Vyjadřuje pokles pracovní schopnosti v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Co říká Česká správa sociálního zabezpečení
ČSSZ potvrzuje, že lidé pobírající invalidní důchod mohou podle svých možností pracovat. Výdělečná činnost sama o sobě nezpůsobuje zánik nároku na invalidní důchod ani jeho výplatu.
To ovšem neznamená, že přiznaný stupeň invalidity nemůže být v budoucnu změněn. Invalidita vychází z posouzení zdravotního stavu a jeho dopadu na pracovní schopnost. Pokud se zdravotní stav podstatně změní, může při novém posouzení dojít ke změně stupně invalidity, případně k zániku invalidity.
Není tedy pravda, že by se příjemce invalidního důchodu musel práci automaticky vyhýbat. Před nástupem do zaměstnání je však vhodné zvážit, zda konkrétní činnost odpovídá jeho zdravotním omezením.
Jak se určují tři stupně invalidity
Stupeň invalidity se stanovuje podle míry poklesu pracovní schopnosti. Posouzení provádí Lékařská posudková služba (LPS) na základě zdravotní dokumentace a dalších podkladů.
Podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se rozlišují tři stupně invalidity:
- Invalidita I. stupně: pokles pracovní schopnosti o 35 až 49 %.
- Invalidita II. stupně: pokles pracovní schopnosti o 50 až 69 %.
- Invalidita III. stupně: pokles pracovní schopnosti nejméně o 70 %.
Ani u třetího stupně, který představuje největší pokles pracovní schopnosti, zákon obecně nezakazuje výdělečnou činnost. Možnosti práce se však vždy odvíjejí od konkrétního zdravotního stavu a zachovaných schopností daného člověka.
Rozdíly se projeví také při nároku na starobní důchod
Při rozhodování o práci je vhodné myslet i na budoucí důchod. Doba pobírání invalidního důchodu III. stupně se započítává jako náhradní doba důchodového pojištění. Pro účely starobního důchodu se tato náhradní doba zpravidla započítává v rozsahu 80 %.
U příjemců invalidního důchodu I. a II. stupně se samotná doba pobírání důchodu do potřebné doby pojištění pro starobní důchod nezapočítává. Pokud chtějí získávat dobu pojištění, musí mít například zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost, která účast na důchodovém pojištění zakládá. Další možností je dobrovolné důchodové pojištění, pokud splní zákonné podmínky.
Práce tak může mít význam nejen pro současný příjem, ale také pro budoucí důchodové zabezpečení. Záleží však na konkrétním pracovním vztahu a na tom, zda z něj vzniká účast na důchodovém pojištění.
Modelový příklad: práce z domova při invaliditě III. stupně
Jan pobírá invalidní důchod III. stupně kvůli závažnému onemocnění pohybového aparátu. Rozhodne se přijmout práci správce internetového obchodu, kterou může vykonávat z domova. Pracuje 20 hodin týdně a jeho hrubá měsíční mzda činí 18 000 korun.
Pokud práce odpovídá jeho zdravotním možnostem, může dál pobírat invalidní důchod a současně získávat příjem ze zaměstnání. Samotná mzda 18 000 korun měsíčně není důvodem k automatickému odebrání důchodu.
Příklad je pouze modelový. Konkrétní dopady zaměstnání se mohou lišit podle zdravotního stavu, pracovních podmínek a dalších okolností.
Daňové slevy a zdravotní pojištění
Příjemci invalidního důchodu mohou při splnění zákonných podmínek uplatnit také daňovou slevu na invaliditu. U I. a II. stupně činí 2 520 korun ročně, u III. stupně 5 040 korun ročně. Držitelé průkazu ZTP/P mohou navíc uplatnit slevu ve výši 16 140 korun ročně, pokud splňují příslušné podmínky.
Slevy uplatňuje samotný poplatník, například prostřednictvím zaměstnavatele při splnění podmínek pro měsíční daňové zvýhodnění, nebo v daňovém přiznání. Jejich skutečný přínos závisí na konkrétní daňové situaci.
Příjemci invalidního důchodu patří také mezi osoby, za které stát platí zdravotní pojištění. Při zaměstnání se však zdravotní pojištění ze mzdy odvádí podle platných pravidel. Souběh zaměstnání a státního pojištěnce má mimo jiné význam pro posouzení minimálního vyměřovacího základu.
Samotný invalidní důchod je od daně z příjmů osvobozen do zákonem stanoveného limitu, který odpovídá 36násobku minimální mzdy platné k 1. lednu daného roku. V roce 2026 činí tento limit 806 400 korun ročně. Příjmy ze zaměstnání se posuzují samostatně podle pravidel pro zdanění příjmů fyzických osob.
Kdy může dojít ke změně nebo odebrání invalidního důchodu
Invalidní důchod není automaticky přiznán navždy. Při kontrolním posouzení může IPZS zkoumat, zda se zdravotní stav změnil a zda nadále odpovídá přiznanému stupni invalidity.
Rozhodující je zdravotní stav a míra poklesu pracovní schopnosti, nikoli samotná skutečnost, že člověk pracuje. Pokud se zdravotní stav zlepší natolik, že již neodpovídá původnímu stupni invalidity, může být stupeň snížen nebo může invalidita zaniknout. Naopak při zhoršení zdravotního stavu může být stupeň invalidity zvýšen.
Práce, která odpovídá zdravotním možnostem člověka, proto sama o sobě není důvodem k obavám ze ztráty důchodu. Příjemci invalidního důchodu by se měli rozhodovat podle svého zdravotního stavu, pracovních možností a dlouhodobých potřeb, nikoli pouze podle rozšířeného mýtu, že jakýkoli výdělek znamená konec důchodového zabezpečení.