Infrastruktura, kterou si lidé představovali už v 18. století a která se stala skutečností až na konci 20. století.
Málokterý inženýrský projekt se realizoval tak dlouho jako pozemní spojení mezi Francií a Spojeným královstvím. Od prvních náčrtů v 18. století až po slavnostní otevření v roce 1994 uplynuly více než dvě století neúspěšných návrhů, vojenských obav a finančních překážek. Dnes se však Eurotunel stal podnikem s ročním obratem přesahujícím 1 miliardu eur.
Historické setkání pod mořem
Dne 1. prosince 1990 prožili britský pracovník Graham Fagg a jeho francouzský protějšek Philippe Cozette jeden z nejemotivnějších okamžiků projektu. „Bonjour mon ami,“ řekl Fagg. „Vítejte ve Francii,“ odpověděl Cozette. Oba pracovníci se setkali během výkopových prací 50 metrů pod mořským dnem a potvrdili tak, že Francie a Spojené království jsou konečně spojeny po souši. Práce byly zahájeny v prosinci 1987 a toto podání ruky symbolizovalo úspěch jedné z nejambicióznějších infrastruktur, které kdy byly vybudovány.
Čísla pro kolosální projekt
Eurotunel je dlouhý 50,5 kilometru, z toho 38 kilometrů vede pod vodami Lamanšského průlivu, a zůstává tak jediným pozemním spojením mezi britskými ostrovy a evropskou pevninou. Od zahájení provozu v roce 1994 jím denně projíždějí autobusy, osobní vlaky i soukromá vozidla. Po více než třech desetiletích příjmy, které generuje, potvrzují, že se investice vyplatila, i když cesta k němu byla plná obtíží.
Dvě století náčrtů a neúspěchů
Odborníci z agentury Reuters připomínají, že to byl francouzský geolog Nicolas Desmarets, kdo v roce 1751 poprvé přišel s nápadem na vybudování tunelu pod kanálem. Jeho návrh nikdo nepodpořil. O půl století později, podle Motorpasiónu, podpořil Napoleon Bonaparte v roce 1802 plán vyhloubit podzemní chodbu, kterou by projížděly koňské povozy a která by byla osvětlena olejovými lampami.
Projekt nikdy nepřekročil rámec rýsovacího prkna. Po celé 19. století inženýři na obou stranách kanálu pokračovali v navrhování možných řešení. Významným mezníkem byl rok 1866, kdy britský inženýr Henry Marc Brunel potvrdil, že mořské dno je tvořeno křídou, což je odrůda vápencové horniny, která je dostatečně měkká na to, aby se do ní dalo vrtat. Jeho výzkum vedl také k rozvoji gravitačního vzorkování, techniky odběru vzorků podloží, která se používá dodnes.
Invaze, která vše zastavila.
V roce 1880 byly konečně učiněny první fyzické kroky v terénu. Počáteční pokrok byl slibný, ale v roce 1883, kdy už byly výkopy hluboko pod mořským dnem, nařídily britské úřady úplné zastavení. Důvod byl vojenský: tunel by mohl sloužit jako cesta pro invazi z pevniny.
Tato obava se ukázala být natolik silná, že projekt na téměř 100 let uložila k ledu. Ani podpora Winstona Churchilla před druhou světovou válkou nedokázala prolomit patovou situaci. Uvažovalo se dokonce o instalaci systému poklopů schopných v případě válečného ohrožení tunel zaplavit, ale vojenské velitele to nepřesvědčilo a projekt zůstal pozastaven.
Od fantaskních představ ke konečné dohodě
Sedmdesátá léta 20. století přinesla obnovení zájmu o projekt. V předchozích letech se uvažovalo o nejrůznějších řešeních, včetně návrhu na vybudování umělého pevninského mostu, tj. vyvýšeného pásu pevniny mezi oběma pobřežími, který by zahrnoval boční kanály pro lodní dopravu.
Nakonec zvítězila nejrozumnější varianta: železniční tunel. Technické studie byly zahájeny v roce 1964 a práce začaly o deset let později, ačkoli Velká Británie od projektu rychle upustila kvůli obrovským nákladům.
Konečný impuls přišel 20. ledna 1986, kdy francouzský prezident François Mitterrand a britská premiérka Margaret Thatcherová společně oznámili výstavbu tunelu. Eurotunel byl nyní nenávratně schválen k výstavbě. V plánu bylo železniční spojení, které by kromě přepravy cestujících umožňovalo také přepravu osobních vozidel.
Jak funguje Eurotunel dnes
Infrastruktura se skládá ze tří paralelních tunelů. Dva z nich slouží pro dopravu v každém směru, zatímco třetí slouží pro servis a údržbu. Využívají jej vlaky Eurostar, které přepravují cestující, a další železniční doprava určená speciálně pro přepravu osobních a nákladních automobilů z jednoho konce na druhý.
Od uvedení do provozu v roce 1994 ji provozuje společnost Getlink, dříve známá jako Group Eurotunnel, která získala koncesi od obou zemí na základě Canterburské smlouvy. Francie a Spojené království tak byly trvale propojeny pozemní cestou.
Podnikání, které přesahuje rámec dopravy
Společnost Getlink nezískává příjmy pouze z tranzitu osob a vozidel. Společnost provozuje také Eleclink, elektrické propojení, které využívá infrastrukturu tunelu k přenosu elektrické energie mezi oběma zeměmi, a Europorte, svou divizi železniční nákladní dopravy. Tyto dvě vzájemně se doplňující činnosti přispívají částkou téměř 400 milionů eur (9 744 milionů Kč) k celkovému obratu skupiny, který by měl v roce 2025 dosáhnout téměř 1,6 miliardy eur (38,98 miliardy Kč).