Policejní tiskové zprávy a další veřejná komunikace mohou ovlivňovat, jak společnost vnímá lidi s duševním onemocněním. Zástupce veřejného ochránce práv Vít Alexander Schorm upozornil, že zveřejňování informací o duševním zdraví lidí v souvislosti s policejními zásahy může posilovat stereotypy a předsudky. Na základě jeho jednání s Policií České republiky a představiteli obecních policií se nyní mají pravidla komunikace změnit.
Když se citlivý údaj dostane do policejní zprávy
Policejní zásah může mít mnoho podob. Policisté nebo strážníci mohou například vyjet k člověku, který je dezorientovaný, nachází se v psychické krizi nebo se jeho chování výrazně odlišuje od běžného stavu.
V některých zveřejňovaných zprávách se v minulosti objevovaly také informace o konkrétním duševním onemocnění či psychiatrické diagnóze osoby, u níž se zasahovalo. Právě takový způsob komunikace se stal předmětem kritiky ze strany zástupce ombudsmana.
Pro veřejnost přitom většinou není znalost konkrétní diagnózy nutná k tomu, aby pochopila, proč policie zasahovala. Podstatné může být například to, že člověk byl dezorientovaný, potřeboval pomoc nebo byl v psychické krizi.
Zveřejnění diagnózy navíc může zasáhnout do soukromí člověka a současně posilovat představu, že určité duševní onemocnění automaticky souvisí s nebezpečným chováním.
Na problém upozornil monitoring médií
Na problematickou komunikaci upozornila také Hana Potměšilová, předsedkyně představenstva spolku Revenium. Podle jejího monitoringu médií za posledních osm let se objevily desítky případů, kdy byly v souvislosti s policejními zásahy zveřejňovány informace o duševním zdraví lidí.
Potměšilová podle svých slov identifikovala nejméně 40 takových případů. Její kritika směřovala především k tomu, že zveřejnění konkrétní diagnózy často nebylo pro pochopení policejního zásahu nezbytné.
Zároveň upozornila na riziko stigmatizace lidí s duševním onemocněním. Pokud se například informace o schizofrenii nebo jiné psychiatrické diagnóze objeví v titulku zprávy o policejním zásahu, může u části veřejnosti posílit nesprávnou představu, že daná diagnóza automaticky znamená nebezpečí.
Co se má v komunikaci změnit
Na základě podnětu spolku Revenium se tématem začal zabývat zástupce veřejného ochránce práv Vít Alexander Schorm. Výsledkem jednání s Policií České republiky a zástupci obecních policií je změna doporučení pro komunikaci o lidech s duševním onemocněním.
Kancelář veřejného ochránce práv 19. srpna 2026 zveřejnila zprávu s názvem
Policejní tiskové zprávy budou respektovat soukromí lidí s duševním onemocněním.
Cílem je především omezit zveřejňování citlivých údajů o zdravotním stavu tam, kde pro informování veřejnosti nejsou nezbytné.
Namísto konkrétní diagnózy lze v příslušných případech použít například neutrální popis typu „člověk v nepříznivém psychickém stavu“, pokud taková informace skutečně pomáhá popsat okolnosti zásahu.
Nejde přitom o změnu zákona, která by zakazovala policii o duševním zdraví hovořit za všech okolností. Smyslem doporučení je především citlivější práce s informacemi, které se týkají zdravotního stavu a soukromí lidí.
Nejde jen o ochranu soukromí
Důvodem změny není pouze ochrana osobních údajů. Významnou roli hraje také riziko stigmatizace.
Duševní onemocnění je stále spojováno s řadou předsudků. Pokud se informace o psychiatrické diagnóze objevuje ve zprávách o policejních zásazích, může vznikat dojem, že diagnóza sama o sobě vysvětluje nebezpečné nebo problematické jednání člověka.
Takové zjednodušení je však problematické. Duševní onemocnění není synonymem pro agresivitu ani automaticky neznamená, že člověk představuje bezpečnostní riziko.
Právě způsob, jakým o lidech s duševním onemocněním hovoří veřejné instituce, může podle odborníků ovlivňovat společenské postoje. Proto je důležité, aby informace zveřejňované policií byly nejen věcně správné, ale také přiměřené a nezbytné.
Jak může vypadat citlivější přístup
Představme si například situaci, kdy policisté nebo strážníci zasahují u člověka, který je silně dezorientovaný a potřebuje lékařskou pomoc.
Pro pochopení události není nutné veřejnosti sdělovat, zda má člověk schizofrenii, bipolární poruchu, depresi nebo jinou diagnózu.
Pro informování veřejnosti může být dostačující popsat, že policisté zasahovali u člověka v nepříznivém psychickém stavu, poskytli mu potřebnou pomoc a přivolali zdravotníky.
Takový způsob komunikace zároveň chrání soukromí konkrétní osoby a snižuje riziko, že její zdravotní stav bude veřejností zaměňován za vysvětlení jejího chování.
Diagnóza může být v některých případech důležitá
Nový přístup zároveň neznamená, že informace o zdravotním stavu musí z policejní komunikace zmizet za každou cenu.
V některých situacích může být zdravotní informace skutečně důležitá pro ochranu života, zdraví nebo bezpečnosti. Typickým příkladem může být pátrání po pohřešované osobě, kdy může určitá zdravotní informace pomoci veřejnosti nebo policii při jejím nalezení.
Rozhodující proto není jednoduché pravidlo „nikdy diagnózu nezveřejňovat“, ale především otázka, zda je zveřejnění konkrétní informace skutečně potřebné a přiměřené dané situaci.
Proč na slovech policie záleží
Policejní tiskové zprávy se často dostávají do médií a následně na sociální sítě. Jedna věta zveřejněná v policejním textu se tak může během několika hodin objevit před zraky desetitisíců lidí.
Informace o zdravotním stavu má přitom velmi osobní charakter. Člověk, u kterého policie zasahovala, často nemá žádnou možnost ovlivnit, jak bude jeho zdravotní stav veřejnosti prezentován.
Pokud se navíc jeho diagnóza objeví v souvislosti s incidentem, může být obtížné zabránit tomu, aby se informace dále šířila a byla spojována s jeho jménem nebo konkrétní událostí.
Právě proto zástupce ombudsmana upozorňuje na potřebu citlivější komunikace a na to, že veřejnost může být o policejním zásahu informována i bez zbytečného zveřejňování citlivých zdravotních údajů.
Změna má pomoci omezit předsudky
Česká společnost se podle výzkumů dlouhodobě potýká se stigmatizací lidí s duševním onemocněním. Způsob, jakým o těchto lidech hovoří instituce, média i veřejnost, může přispívat k vytváření nebo naopak odbourávání stereotypů.
Změna doporučení pro policejní komunikaci proto není jen otázkou stylistiky tiskových zpráv. Jde také o to, jakým způsobem stát a veřejné instituce mluví o lidech, kteří se ocitli v psychické krizi nebo žijí s duševním onemocněním.
Cílem je, aby policejní informace popisovaly především samotný zásah a jeho okolnosti, nikoli zbytečně zveřejňovaly citlivé údaje o člověku, kterého se událost týká.
Případ tak ukazuje, že i zdánlivě malá změna ve formulaci policejní zprávy může mít širší význam. Místo automatického spojování duševního onemocnění s nebezpečím může veřejná komunikace zdůraznit především to podstatné – co se stalo, proč policie zasahovala a jak byla situace vyřešena, aniž by bylo nutné zveřejňovat diagnózu člověka, který se ocitl v obtížné životní situaci.