Člověk, jehož svéprávnost byla soudem omezena, nepřestává být člověkem s vlastními názory, přáními a vztahy. Při výběru opatrovníka proto soud nemůže postupovat pouze formálně a bez ohledu na to, komu dotyčný důvěřuje. Český občanský zákoník stanoví, že soud má při jmenování opatrovníka zjistit stanovisko opatrovance a při výběru z něj vycházet.
Zároveň ale neplatí, že si člověk může opatrovníka vybrat za všech okolností a soud jeho volbu musí automaticky respektovat. Pokud by navržená osoba nebyla schopna nebo ochotna funkci řádně vykonávat, případně by byla v konfliktu se zájmy opatrovance, může soud zvolit někoho jiného. Rozhodující je ochrana práv a zájmů člověka, nikoli pouze formální splnění jeho přání.
Soud musí člověka skutečně vyslechnout
Pravidla pro výběr opatrovníka jsou v občanském zákoníku poměrně jasná. Soud má před jmenováním opatrovníka člověka zpravidla osobně zhlédnout, pokud tomu nebrání nepřekonatelná překážka. Současně musí vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něj.
Ještě důležitější je samotné pořadí při výběru opatrovníka. Zákon stanoví, že soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Pokud to není možné, má zpravidla hledat příbuzného nebo jinou blízkou osobu, která prokáže dlouhodobý a vážný zájem o opatrovance a schopnost tento zájem dlouhodobě naplňovat.
Teprve pokud ani takové řešení není možné, přichází na řadu jiná vhodná osoba nebo veřejný opatrovník.
Veřejný opatrovník není automatická první volba
Veřejným opatrovníkem může být například obec, kde má opatrovanec bydliště. Zákon však nestaví obec automaticky na první místo. Naopak z jeho konstrukce vyplývá, že nejprve se má hledat osoba navržená samotným opatrovancem a následně člověk z jeho blízkého okolí.
To dává smysl i z praktického hlediska. Opatrovník má totiž s opatrovancem udržovat pravidelné spojení, projevovat o něj skutečný zájem, dbát na jeho zdravotní stav, zajišťovat výkon jeho práv a chránit jeho zájmy.
Nejde tedy pouze o člověka, který za opatrovance jednou za čas podepíše dokument. Opatrovník může mít významný vliv na každodenní život člověka, jeho majetek i jednání s úřady.
Přání opatrovance má velkou váhu, není ale absolutní
Je potřeba dát pozor na zjednodušované tvrzení, že „soud musí vždy jmenovat toho, koho si člověk vybere“.
Takto české právo nastavené není.
Pokud člověk navrhne konkrétní osobu, soud se jeho volbou musí zabývat. Musí posoudit konkrétní situaci člověka, jeho vztahy, přání, potřebami i to, zda navrhovaná osoba splňuje předpoklady pro řádný výkon funkce.
Pokud například existuje střet zájmů, osoba není schopna funkci řádně vykonávat nebo by její ustanovení mohlo opatrovance poškodit, soud může zvolit jiné řešení. Ochrana opatrovance má v takové situaci přednost před jeho konkrétní volbou.
Opatrovník nesmí být jen „razítko“
Ústavní soud již dříve zdůraznil, že ustanovení opatrovníka nesmí být pouze formální záležitostí. Smyslem opatrovnictví je skutečná a efektivní ochrana práv a oprávněných zájmů zastoupeného člověka.
To znamená, že soud při výběru nemůže jednoduše říct, že určitá osoba je „z úřadu“, a tím je věc vyřešena. Musí se zabývat konkrétní situací člověka, jeho vztahy, přáními, potřebami i tím, zda navrhovaná osoba splňuje předpoklady pro řádný výkon funkce.
Stejně tak ale soud nemůže bez dalšího ustanovit rodinného příslušníka jen proto, že jde o příbuzného. I blízký člověk musí být schopen hájit zájmy opatrovance a nesmí být s jeho zájmy v dlouhodobém konfliktu.
Co musí opatrovník respektovat?
Výběrem opatrovníka všechno nekončí. Občanský zákoník stanoví také pravidla pro samotný výkon funkce.
Opatrovník musí s opatrovancem udržovat potřebné spojení, projevovat o něj skutečný zájem, dbát na jeho zdravotní stav, zajišťovat výkon jeho práv a chránit jeho zájmy. Pokud rozhoduje o jeho záležitostech, musí mu srozumitelně vysvětlit povahu a následky rozhodnutí.
Zákon navíc stanoví, že opatrovník má respektovat právní prohlášení opatrovance a dbát na jeho názory, přesvědčení a přání. Jeho úkolem tedy není jednoduše rozhodovat za člověka podle vlastního uvážení, pokud to není nezbytné.
Ani omezení svéprávnosti neznamená konec vlastního názoru
Právě tady se často používá nepřesný pojem „nesvéprávný člověk“. Současné právo pracuje především s institutem omezení svéprávnosti. Člověk může mít svéprávnost omezenou pouze v určitém rozsahu a ani v takovém případě neztrácí automaticky všechna práva rozhodovat o svém životě.
Opatrovnictví má být především ochranným mechanismem, nikoli způsobem, jak člověka zbavit vlastní vůle.
Při rozhodování o tak zásadních otázkách, jako je omezení svéprávnosti nebo ustanovení opatrovníka, proto musí soudy citlivě zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu.
Když člověk navrhne přítele nebo jinou blízkou osobu
Představme si člověka s omezenou svéprávností, který má dlouholetého přítele, sourozence nebo jiného blízkého člověka a chce, aby právě on byl jeho opatrovníkem.
Soud by takové přání neměl jednoduše ignorovat. Musí se jím zabývat a zjistit, zda navržená osoba splňuje zákonné předpoklady a zda je schopna funkci vykonávat.
Pokud ano, zákon jí při výběru dává přednost.
Pokud však například existuje střet zájmů, osoba není schopna funkci řádně vykonávat nebo by její ustanovení mohlo opatrovance poškodit, soud může zvolit jiné řešení. Ochrana práv a skutečných zájmů opatrovance má v takové situaci přednost před jeho konkrétní volbou.
Co z toho plyne pro rodiny?
Pro rodiny lidí s omezenou svéprávností je důležité vědět, že výběr opatrovníka není pouze interní rozhodnutí úřadu. Přání samotného člověka má podle zákona při výběru opatrovníka významné postavení.
Pokud má člověk konkrétní představu, komu důvěřuje, měl by ji soudu jasně sdělit. Stejně tak může být důležité, aby se k jeho přání vyjádřili lidé z jeho okolí, kteří ho dlouhodobě znají a mohou potvrdit, že navržený člověk je ochoten a schopen mu pomáhat.
Soud pak musí posoudit všechny okolnosti individuálně.
Nejde o právo na libovolného opatrovníka
Celý princip lze shrnout jednoduše: člověk s omezenou svéprávností má právo být při výběru svého opatrovníka slyšen a jeho přání má být respektováno. Nemá však absolutní právo vynutit si jakoukoli osobu bez ohledu na její způsobilost nebo střet zájmů.
Právě proto je nesprávné tvrdit, že soud může člověku automaticky přidělit úředníka bez zjišťování jeho názoru. Stejně nesprávné by ale bylo tvrdit, že soud musí vždy ustanovit osobu, kterou si člověk přeje.
Rozhodující je ochrana práv, důstojnosti a skutečných zájmů opatrovance. A právě proto má být výběr opatrovníka individuální, odůvodněný a založený na skutečném posouzení konkrétního člověka a jeho životní situace.