4. listopadu 1890 princ z Walesu v Londýně otevřel City and South London Railway – vůbec první elektrifikované metro na světě. Konec dusivého kouře z parních lokomotiv a začátek éry čisté městské dopravy.
Dnešní moderní metro s klimatizovanými vozy a automatickým řízením má svůj původ v londýnském průlomu z listopadu 1890. Tehdy budoucí král Eduard VII. slavnostně zahájil provoz City and South London Railway (C&SLR) – první elektrifikované podzemní dráhy na planetě. Trať dlouhá 5,1 kilometru propojila jižní Stockwell s centrem města a definitivně změnila pravidla městské dopravy.
Parní peklo pod ulicemi
Londýn v 19. století dusil dopravní kolaps. Populace explodovala a ulice nestačily pojmout davy lidí. První podzemka Metropolitan Railway sice fungovala od roku 1863, jenže jezdila na parní pohon. V uzavřených tunelech to znamenalo dusivý kouř, ohlušující rachot a permanentní riziko požáru. Cestující vystupovali černí od sazí, stanice připomínaly spíš průmyslové pece než dopravní uzly.
Elektrifikace slibovala zásadní změnu – žádné emise, tišší chod, rychlejší rozjezd. Jenže realizace na sebe nechala čekat až do 80. let 19. století, kdy se technologie konečně dostaly na úroveň umožňující stavbu.
Štít, který prorazil cestu budoucnosti
Výstavba C&SLR odstartovala v roce 1886 pod vedením inženýra Jamese Henryho Greatheada. Ten vynalezl revoluční štítový tunelovací stroj, který dokázal razit tunely hluboko pod povrchem bez narušení ulic nad nimi. Kruhové tunely o průměru 3,1 metru daly vzniknout dodnes používané přezdívce „Tube“ – trubka.
Linka měla šest stanic: Stockwell, Oval, Kennington, Elephant & Castle, Borough a King William Street. Elektrické lokomotivy s motory o výkonu 50 koní čerpaly energii z třetí kolejnice s napětím 500 voltů. Oproti parním předchůdcům to byl technologický skok o generaci vpřed.
Zajímavostí je, že původní plán počítal s lanovým pohonem podobným tramvajím v San Franciscu. K elektřině se stavitelé uchýlili až poté, co dodavatel kabelového systému během výstavby zkrachoval.
Polstrované cely bez výhledu
Slavnostní ceremoniál 4. listopadu 1890 přilákal prominentní hosty. Princ z Walesu osobně projel trasu v jednom z prvních vlaků. Veřejnost si však musela počkat až do 18. prosince téhož roku, kdy byly dokončeny bezpečnostní testy.
Jízdenka stála jednotných 2 pence bez ohledu na vzdálenost – metro se tak stalo skutečně veřejnou dopravou dostupnou i pro chudší vrstvy obyvatel. Během prvního roku přepravila linka přes 5 milionů cestujících.
Vagóny ovšem měly jeden kuriózní rys – téměř žádná okna. Konstruktéři vycházeli z logiky, že v temném tunelu stejně není na co koukat. Stísněné prostory s vysokými opěradly rychle získaly u veřejnosti ironickou přezdívku „polstrované cely“.
Odkaz, který změnil svět
Úspěch C&SLR spustil lavinu podobných projektů. Do roku 1900 vyrostly další londýnské linky včetně Central London Railway. Technologie se rozšířila do Paříže, Budapešti a New Yorku. Původní trať se stala součástí Northern line, jedné z páteřních linek londýnského metra s celkovou délkou sítě přesahující 400 kilometrů.
Bez inovací z listopadu 1890 by moderní velkoměsta vypadala jinak. Greatheadův štít umožnil stavět hlubší tunely, elektrifikace otevřela cestu k delším trasám a vyšší kapacitě. Londýnská podzemní revoluce definitivně prokázala, že budoucnost městské dopravy leží pod zemí.