8. listopadu 1620 se u Prahy odehrála bitva, která zásadně změnila české dějiny. Porážka stavovského vojska znamenala konec samostatnosti, konfiskace majetku a nucené vystěhování tisíců rodin. Historici dnes varují: nebyla to národní katastrofa, ale nábožensko-politický konflikt celé Evropy.
Vojska bez Čechů rozhodla o Čechách
Ranní mlha 8. listopadu 1620 skrývala desítky tisíc vojáků u pražské Bílé hory. Na kopci čekalo asi 15 tisíc mužů stavovské armády, v údolí se šikovala třicetitisícová císařsko-ligistická přesila. Paradoxně v bitvě o osud českého království téměř nebojovali Češi.
Moravská zemská hotovost kvůli sabotáži šlechty vůbec neopustila Moravu. Česká obecná hotovost čítala jen pár tisícovek a sloužila v posádkách po celé zemi. Na Bílé hoře se střetly žoldnéřské armády z celé Evropy – Valoni, Španělé, Holanďané, Italové, Poláci, Uhři, Angličané a Skotové. Moravané na Bílé hoře nebyli a ani Čechů tam moc nebojovalo, uvádí historický pramen.
Luteráni slavili porážku kalvínů. Pak přišli o všechno
Když první zprávy o porážce dorazily do Prahy, v luteránských kostelích začaly slavnostně zvonit zvony. Proč? Prohráli vojáci kalvínského krále Fridricha Falckého, kterého pražští luteráni považovali za rivala. Radost trvala jen chvíli.
Během několika dnů císařská soldateska rabovala Prahu. Velitelé nedokázali násilnosti zastavit. Samotný bavorský vévoda Maxmilián si odvezl 1 500 vozů zlata, stříbra a šperků. Většina luteránů přišla o majetek, mnozí museli konvertovat nebo emigrovat.
Vnímání pobělohorské doby jako porážky českého národa je dnes neudržitelné. Musíme si uvědomit, že stavovské povstání bylo vším jiným než nacionálním konfliktem, to s tím opravdu nemělo co dělat,
vysvětluje Tomáš Sterneck z Historického ústavu AV ČR.
Peníze rozhodly dřív než meče
Hlavní příčinou porážky nebyla vojenská převaha, ale chronický nedostatek peněz. České stavy platily vojákům špatně nebo vůbec. Šlechta nechtěla obětovat majetek, přislíbené půjčky z Nizozemí nedorazily, anglický král Jakub I. na čtyři žádosti ani neodpověděl – nechtěl si rozhněvat Španělsko.
Hladoví a zmrzlí žoldnéři se bouřili. Za slavným vojevůdcem Mansfeldem přijeli přímo před jeho pražský palác. Duchaplně probodl vůdce vzpoury kordem a uprchl na koni. V listopadu 1620 mělo žold vyplaceno jen několik pluků.
Naproti tomu císařské a ligistické jednotky platilo Španělsko. Filip III. nasadil vše – z kolonií v Novém světě proudilo do Evropy zlato a stříbro. Kolínský arcibiskup prorocky varoval:
Pak se připravme hned na válku dvacetiletou, třicetiletou, čtyřicetiletou, neboť Španělsko a rod Habsburků nasadí všechno, co mají na světě, nežli by se vzdali Čechů,
řekl Lothar von Metternich.
Moravská zrada a uherská karta, která nepřišla
Karel starší ze Žerotína, nezpochybnitelný vůdce moravské šlechty, sabotoval povstání od začátku. Udržoval kontakt s císařem, bránil moravské hotovosti v postupu do Čech. Na sněmu prohlásil:
Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich,
uvedl Žerotín.
Jako jediný protestant po Bílé hoře nepřišel o majetek ani nemusel opustit Moravu. Habsburkové se mu odměnili za věrnost.
Sedmihradský kníže Gabriel Bethlen mohl postavit až 80 tisíc vojáků. Do Čech poslal jen pár jízdních sborů. Silnější sedmitisícový sbor vyrazil příliš pozdě – v den bitvy byl ještě u Kolína.
Dvě hodiny, které změnily tři staletí
Kolem poledne 8. listopadu se konala válečná porada. Názory velitelů se lišily. Zaútočit hned, nebo počkat? Rozhodl karmelitán Dominik à Jesu Maria plamennou řečí, která přesvědčila vojevůdce k okamžitému útoku.
Bitva trvala maximálně dvě hodiny. Pražský magistrát pohřbil na bojišti 1 600 padlých – na téměř padesát tisíc vojáků překvapivě málo. Svědčí to o tom, že hladová armáda stavů neměla chuť bojovat.
Český král Fridrich Falcký se o porážce dozvěděl cestou na bojiště. Obrátil koně a následně opustil zemi, jíž měl vládnout. Demoralizované jednotky se daly na ústup.
České Budějovice slavily, Brno platilo
Většinově katolické České Budějovice zůstaly věrné císaři. Když je v červnu 1618 chtěl obléhat Jindřich Matyáš Thurn, vyhrožoval: „Pokud odmítnou, oblehne město a zničí je ohněm a mečem, přičemž neušetří ani nenarozené děti v lůnech těhotných žen,“ cituje dobové prameny Tomáš Sterneck.
Měšťané se bouřili, koželuh Jiří Plodík přesvědčil radu k odporu. Budějovice se staly hlavní vojenskou základnou císaře. Po Bílé hoře je nepostihly konfiskace.
Evangelické Brno dopadlo opačně. Sankce byly drtivé:
Na konci dvacátých let 17. století Brno dlužilo něco mezi půl a tři čtvrtě milionu zlatých. Což byla enormní suma, uvážíme-li, že roční rozpočet celého města se pohyboval v řádu desítek tisíc zlatých,
zdůrazňuje Sterneck.
Měšťané museli konvertovat. Zámožný Havel Roučka několik měsíců zametal ulice jako trest. 21. června 1621 následovala staroměstská exekuce 27 vůdců povstání.
Mýtus národní katastrofy vznikl o dvě staletí později
Francouzský historik Olivier Chaline, znalec českých dějin, varuje: „Porozumění tomu, co se na ní stalo, začíná tím, že dáme onen národní mýtus do závorek. Je nezbytné vrátit Bílou horu do 17. století,“ píše v monografii o bitvě.
Identita společenství se v 17. století nezakládala na mateřském jazyku, ale na příslušnosti k náboženské víře (katolíci vs. evangelíci) a vztahu k politické moci (panovník vs. stavovská opozice).
„Symbolem katastrofy českého národa a jeho germanizace se Bílá hora stává až v době národního obrození v 19. století, kdy se do popředí dostává právě jazykové a národní hledisko,“ dodává Tomáš Sterneck.
Podle historika Jiřího Mikulce z Historického ústavu AV ČR se v tomto pojetí minulosti objevují například stereotypy o Bílé hoře jako národní tragédii, Habsburcích coby nepřátelích českého národa nebo násilné germanizaci, která měla likvidovat český jazyk. Podobně je vykreslována i cizácká šlechta, která měla krutě vykořisťovat poddané. Takové interpretace však podle historika vycházejí z novodobých hodnot a postojů, které lidé v raném novověku neznali.
Co nám zůstalo k prozkoumání
Přes čtyři staletí výzkumu zůstává pobělohorské období plné bílých míst:
V poznání pobělohorského období je nesrovnatelně více bílých míst než v problematice stavovského povstání, a to přesto, že se výzkum dějin 17. a první poloviny 18. století oprostil od ideologických schémat,
říká Jiří Mikulec.
Tisíce rodin emigrovaly do protestantských zemí – především do Saska, Skandinávie nebo Livonska (dnešní Estonsko a Lotyšsko). Jedna z největších vln směřovala do saského Pirna, odkud se exulanti dál přemisťovali.
Bitva na Bílé hoře nebyla národní katastrofou, ale přirozeným završením dlouhotrvající krize. České stavy prohrály diplomaticky, finančně i politicky dávno předtím, než se 8. listopadu 1620 střetla vojska. Nebyly ochotny za úspěch povstání zaplatit – a tak brzy přišly o všechen majetek i rodnou zem.