Satelitní snímky odhalují rozsáhlé stavební práce na šesti libyjských letištích, kde působí ruský Africa Corps.
Zatímco svět v prosinci 2024 sledoval pád syrského režimu Bašára al-Asada jako potenciální ránu ruské geopolitické pozici, Kreml potichu realizoval záložní plán na opačném břehu Středozemního moře. Dnes je zřejmé, že tento plán daleko přesáhl rámec pouhé náhrady za syrské základny.
Satelity odhalují rozsáhlou výstavbu
Analýza satelitních snímků provedená ve spolupráci s americkou National Geospatial-Intelligence Agency odhalila stavební úpravy a rozšiřování šesti libyjských leteckých základen, kde byla hlášena přítomnost ruského Africa Corps, jednotky přímo podřízené ruskému ministerstvu obrany, která nahrazuje dřívější wagnerovské struktury. Konkrétně se jedná o základny Al-Chadim, Al-Džufra, Tamanhint, Maaten al-Sarra, Al-Kardabíja a Brak al-Šátí. Na všech těchto místech byly v letech 2024 až 2026 zdokumentovány nové hangáry, ubytovací prostory, komunikace a úpravy vzletových a přistávacích drah.
Nejedná se přitom o šest zcela nových ruských základen vybudovaných na zelené louce. Experti upozorňují, že Moskva systematicky rozšiřuje stávající libyjské vojenské instalace a buduje na nich stále hlubší a trvalejší infrastrukturu.
Od Sýrie k libyjské alternativě
Téměř celou dekádu disponovala Ruská federace dvěma klíčovými vojenskými oporami ve Středomoří, leteckou základnou Chmejmím a přístavem Tartús, které jí zajišťovaly výjimečné postavení pro projekci síly směrem na Blízký východ, do Středomoří i do Afriky. Kolaps Asadova režimu tuto pozici vážně zpochybnil a Kreml musel hledat náhradu.
Libye se jevila jako přirozená volba. Rusko tam po léta budovalo vztahy s Chalífou Haftarem, vůdcem východolibyjských sil, a wagnerovci si již dříve vybudovali výraznou vojenskou přítomnost ve východních a jižních oblastech pod jeho kontrolou. Moskva nakonec o syrské základny úplně nepřišla, podařilo se jí vyjednat omezenou přítomnost, ale libyjský projekt mezitím nezastavila. V průběhu roku 2025 se libyjská síť rozrostla v platformu, která doplňuje syrské pozice a umožňuje Rusku pronikat mnohem hlouběji do Afriky.
Co přesně na základnách vzniká
Rozsah prací se liší základnu od základny, ale celkový obraz je jednoznačný. V Al-Chadimu byly identifikovány tři nové hangáry a ubytovací kapacity. Základna Maaten al-Sarra v hlubokém libyjském vnitrozemí získala pět hangárů, desítky dalších budov a kompletně zrekonstruovanou přistávací dráhu s pojezdovými plochami.
Na základně Al-Džufra, kterou ruské síly využívají již od roku 2019, probíhající úpravy přistávací dráhy naznačují přípravu na provoz větších a těžších letadel. Celá infrastruktura, tedy hangáry, přistávací dráhy, kasárna i komunikační systémy, vytváří zázemí, z něhož lze přesouvat vojáky, zbraně a letouny směrem k Sahelu a současně udržovat vojenskou přítomnost na jižním křídle NATO, tedy Severoatlantické aliance.
Stíhačky MiG-29, radary a rozprostřená síť
Vojenská přítomnost na libyjských základnách není novinkou, sahá daleko za rámec posledních stavebních prací. Rusko a předtím Wagnerova skupina využívaly libyjská zařízení k provozu bojových letounů, radarových systémů i prostředků protivzdušné obrany. Dřívější zpravodajské zprávy potvrdily přesun ruských stíhaček MiG-29 do Libye i nasazení stovek příslušníků.
Klíčovou změnou je postupné nahrazování Wagnerova modelu jednotkami Africa Corps, které řídí přímo ruské ministerstvo obrany. Kreml tak získává mnohem přímější kontrolu nad celou operační strukturou. Místo jedné velké a snadno identifikovatelné základny tak vzniká rozptýlená vojenská síť pokrývající střed, východ i jih země.
Maaten al-Sarra: brána do Sahelu
Zvláštní pozornost si zaslouží základna Maaten al-Sarra na samém jihu Libye, poblíž hranic s Čadem a Súdánem, daleko od středomořského pobřeží. Tato základna prošla rekonstrukcí souběžně s příjezdem ruského personálu a materiálu a proměnila se v potenciální odrazový můstek pro operace směřující do Sahelu, nestabilního pásu zemí na jižním okraji Sahary.
Ostatní základny, tedy Al-Chadim, Al-Džufra, Brak al-Šátí a další, dohromady vytvářejí stupňovitý logistický koridor pro přepravu vojáků, výzbroje a zásob do afrických zemí, kde Moskva posiluje svůj vliv. Analytici navíc zdůrazňují, že tato soustava vnitrozemských letišť na rozdíl od velké námořní základny na pobřeží vyžaduje méně politických ústupků ze strany libyjských úřadů a přitahuje výrazně menší mezinárodní pozornost.
Washington reaguje, ale nestačí
Spojené státy nesledují ruskou expanzi nečinně. V průběhu roku 2025 vyslaly v rámci společného výcviku dva strategické bombardéry B-52H do libyjského vzdušného prostoru. Americké námořnictvo uskutečnilo první přístavní návštěvy v Libyi po více než půl století a velitelství AFRICOM zintenzivnilo kontakty jak se západolibyjskými úřady, tak s Chalífou Haftarem a jeho synem Saddámem na východě země.
Washington se snaží podpořit integraci ozbrojených sil obou částí rozděleného státu a oznámil zapojení Libye do cvičení Flintlock 2026, svého hlavního každoročního manévru afrických speciálních jednotek. Za všemi těmito kroky stojí jasný strategický záměr: oslabit Haftarovu závislost na Moskvě a zabránit tomu, aby se Libye proměnila v trvalý spojovací článek mezi ruskou přítomností ve Středomoří a operacemi v Africe.
Moskva nakonec o nic nepřišla
V tom spočívá zřejmě nejzásadnější zvrat celé situace od prosince 2024. Původní předpoklad zněl, že Rusko bude Libyi potřebovat jako náhradu za ztracenou Sýrii. Kreml však dokázal udržet omezenou přítomnost v Sýrii a zároveň pokračovat v expanzi v Libyi. Výsledkem je síť sahající od Středomoří až k branám Sahelu.
Pro Spojené státy a NATO tedy problém zdaleka nespočívá jen v tom, že Rusko může přesouvat zbraně a vojáky do Afriky. Šest libyjských základen zároveň udržuje ruskou vojenskou přítomnost přímo naproti Evropě. To, co začalo jako krizový plán po pádu Asada, nabývá mnohem ambicióznějších obrysů: trvalá infrastruktura rozptýlených letišť, hangárů a základen, s jejíž pomocí Moskva může současně promítat sílu do severní Afriky, Sahelu i Středomoří.