Nebyly to algoritmy umělé inteligence ani superpočítače zpracovávající petabajty informací, které vykreslily nejchmurnější scénář naší budoucnosti. Stačilo, aby dva fyzici přenesli rovnici určenou k pochopení materiálů, jako je sklo, do oblasti lidské demografie a vyvodili závěry, které by nás měly přimět k zamyšlení.
Alessio Zaccone a jeho dnes již zesnulý kolega Kosťa Tračenko nejsou odborníky na populační nebo migrační toky. Jejich oborem bylo sklo, amorfní materiál, který nemá uspořádanou krystalickou strukturu jako jiné pevné látky. Takové materiály jsou pro fyziky fascinující, protože mohou odolávat extrémním podmínkám, a přitom se mohou při zdánlivě nepatrných poruchách zcela zhroutit. Oba výzkumníci zjistili, že matematická rovnice, která toto paradoxní chování vysvětluje, je užitečná i pro modelování trajektorie naší civilizace a předvídání toho, co by nás mohlo potkat.
Pokusy o analýzu lidských dějin pomocí matematických nástrojů dlouho narážely na zjevnou překážku: zdálo se, že každá epocha vyžaduje vlastní vzorce. Srovnávat Římskou říši se současnou společností pomocí stejného modelu bylo jednoduše neproveditelné. Zacconeho a Trachenkův vzorec tuto bariéru prolomil. Podle jejich studie zveřejněné ve vědeckém časopise se modelu daří popsat populační růst za posledních 12 000 let s pozoruhodnou přesností.
Matematický scénář směřující k roku 2064
Odborníci však upozorňují, že dobré zprávy jsou již minulostí. Když se stejný vzorec promítne do budoucnosti, obraz se dramaticky změní. Model naznačuje, že kolem roku 2064 by se počet obyvatel světa mohl snížit na polovinu, pokud by naše civilizace utrpěla těžkou ránu. Ničivá pandemie, globální konflikt nebo kolaps v důsledku klimatických změn by stačily k tomu, aby se počet lidí, který se očekává za čtyři desetiletí, snížil z přibližně 8 miliard na přibližně 4 miliardy.
Sám Zaccone opatrně upřesňuje rozsah své práce: „Nejedná se o prognózu, ale o matematický scénář.“ Jeho záměrem není stanovit v kalendáři apokalyptické datum, ale upozornit na strukturální křehkost naší civilizace. Analogie se sklem je objevná: žijeme v tak propojeném světě, že úder na zdánlivě malé místo by mohl šířit trhliny nezadržitelnou rychlostí, stejně jako se kus skla roztříští při zasažení správného bodu.
Mnozí doufali, že umělá inteligence a masivní analýza dat poskytnou konečné odpovědi, jak se vyhnout katastrofě. Tato práce však ukazuje, že někdy je rovnice zrozená v laboratoři fyziky materiálů schopna přinést to nejpřísnější varování o naší budoucnosti.