Dnešní datum má příběh: 21. listopadu 1916 Před 110 lety šla ke dnu sesterská loď Titaniku

Dnešní datum má příběh: 21. listopadu 1916 Před 110 lety šla ke dnu sesterská loď Titaniku

Zdroj obrázku: shutterstock

Parník Britannic měl být největší a nejbezpečnější lodí světa. Místo luxusních plaveb ale sloužil jako plovoucí nemocnice ve válce. Dne 21. listopadu 1916 ho poslala ke dnu mina. Přežila i zdravotní sestra, která už dřív unikla z Titaniku.


Před 110 lety, 21. listopadu 1916, se v Egejském moři odehrála jedna z nejrychlejších námořních katastrof první světové války. Obří parník HMHS Britannic, sesterské plavidlo legendárního Titaniku, klesl ke dnu za pouhých 55 minut poté, co narazil na podmořskou minu. Na palubě se tehdy nacházelo přes tisíc lidí – členové posádky a zdravotníci mířící pro zraněné vojáky ze Středomoří.

Exploze miny v 8:12 ráno zaplavila šest vodotěsných komor. Konstruktéři sice po tragédii Titaniku vylepšili bezpečnost lodi tak, aby vydržela i takové poškození, jenže kapitán Charles Bartlett udělal osudovou chybu. Ve snaze dostat plavidlo k blízkému ostrovu Kea nařídil plnou rychlost vpřed. Pohyb však způsobil, že se do otevřených okének na pravoboku, která zdravotníci předtím vyvětrali, valilo ještě více vody.

Měl být nejbezpečnější lodí světa

Stavba Britannicu začala 30. listopadu 1911 v loděnicích v Belfastu. Lodní společnost White Star Line původně plánovala pouze dva obří parníky – Olympic a Titanic. Později se rozhodla postavit ještě třetí, který měl být podle plánů ještě větší a luxusnější než jeho sesterská plavidla, jak uvádí encyklopedie Britannica.

Související článek

V Česku pobírá důchod téměř každý čtvrtý obyvatel. Více než půl milionu lidí má hned dva
V Česku pobírá důchod téměř každý čtvrtý obyvatel. Více než půl milionu lidí má hned dva

Důchodový systém v Česku živí téměř tři miliony lidí – od seniorů přes invalidy až po osiřelé děti. Stát přitom vyplácí o 600 tisíc penzí víc, než kolik je příjemců.

Po zkáze Titaniku v dubnu 1912 konstruktéři razantně zvýšili bezpečnost ještě nedokončeného Britannicu. Strojovnu obklopil dvojitý plášť, počet vodotěsných komor narostl na 17 a pět z nich bylo zvednuto z úrovně paluby E až na palubu B. Loď měřila téměř 269 metrů a podle webu PBS se měla stát největší, nejluxusnější a nejbezpečnější lodí světa plující pod britskou vlajkou.

Jenže do osudu plavidla zasáhla první světová válka. Dokončovací práce se zpozdily a v únoru 1915 začala bitva o Gallipoli. Počet zraněných ve Středomoří rapidně rostl a britské námořnictvo zrekvírovalo Britannic pro své potřeby. Na podzim 1915 dostala loď bílý nátěr se zeleným pásem a červenými kříži – jasným znamením plovoucí nemocnice.

Z luxusu do válečné služby

Vnitřek parníku prošel radikální proměnou.

Luxusní vybavení zamířilo do skladu, promenádní paluby zaplnily nemocniční postele a jídelna pro první třídu se proměnila v jednotku intenzivní péče,

popisuje web PBS. Salonky první třídy poskytovaly ubytování pro lékaře, hlavní ošetřovatelky a důstojníky lékařského sboru, zatímco sestry a sanitáři bydleli v kajutách původně určených pro nižší třídy.

Svou první plavbu vykonal Britannic 23. prosince 1915. Plul z Liverpoolu přes italskou Neapol na řecký ostrov Lémnos, kde naložil přibližně 3300 zraněných a vrátil se do Southamptonu. V následujících měsících zvládl ještě čtyři podobné mise. Vedoucí chirurg J. C. H. Beaumont plavidlo nazval „nejúžasnější lodí, jaká kdy plula po světových oceánech“.

Kapitán Charles Bartlett byl veteránem společnosti White Star Line, pověstným svou opatrností. Přátelé mu říkali Ledovec Charlie díky jeho schopnosti vycítit přítomnost ledovců a ochotě k velkým objížďkám. Britannic znal důvěrně, protože před válkou osobně dohlížel na jeho stavbu.

Osudné ráno v Egejském moři

Na svou šestou misi Britannic vyplul 12. listopadu 1916. Vezl asi tisíc lidí – posádku a zdravotníky, zpět měl přivézt další raněné. Zdravotní sestra Sheila Macbethová si do deníku zapsala:

Na této plavbě je vše mnohem hezčí, protože nemáme žádné cestující a tak máme dovoleno bloumat po celé lodi.

Po pěti dnech loď zastavila v italské Neapoli kvůli doplnění zásob a paliva. Pobyt se prodloužil kvůli špatnému počasí, takže posádka měla čas prozkoumat město. Macbethová s přáteli si pronajala auto a vyrazila na venkov.

Vrcholem dne byl oběd v malém hostinci. Když už jsem nemohla jíst, pozorovala jsem domorodce, jak si na dvoře připravují špagety – nádherný pohled!

vzpomínala.

Z Neapole odplul Britannic v sobotu 19. listopadu večer. Úterní ráno 21. listopadu bylo nádherné. Lodní reverend Fleming si přivstal, aby sledoval nejtišší a nejkrásnější východ slunce za celou cestu. Voda byla jako sklo, slunce na ni dopadalo s oslnivou září. Loď se blížila k řeckému ostrovu Kea.

V 8:12 ráno plavidlem otřásla mohutná exploze. Narazilo na minu z minového pole, které v říjnu 1916 nakladla německá ponorka U-73. Kapitán Bartlett okamžitě nařídil zavřít vodotěsné dveře a vyslal nouzový signál. Výbuch však zaplavil celých šest komor – ještě větší škody než ty, které potopily Titanic.

Vyšší důstojníci zpočátku uklidňovali zdravotnický personál, aby klidně snídal.

Jediné zvláštní bylo nepřirozené ticho, které pak v jídelně nastalo,

zmínila sestra Macbethová. Pak ale kapitán udělal osudové rozhodnutí – nařídil plnou rychlost, aby dostal loď k blízkému ostrovu. Pohyb však způsobil, že se do plavidla valilo ještě více vody otevřenými okénky.

Slečna nepotopitelná přežila znovu

Bartlett nařídil evakuaci 23 minut po explozi. Za další půlhodinu 600 členů posádky a 500 lékařů a ošetřovatelek uniklo v 35 záchranných člunech nebo skočilo do vody. Díky rychlému přispěchání okolních lodí a relativně vysoké teplotě moře zemřelo jen třicet lidí.

Mezi přeživšími byla i Violet Jessopová, zdravotní sestra, která už dříve vyvázla živá z potopeného Titaniku a také z nehody parníku Olympic v roce 1911. Tentokrát to ale bylo opravdu o vlásek. Nejdříve se ve své kajutě stavila pro zubní kartáček – když utíkala z Titaniku, zapomněla na něj a později jí velmi chyběl.

Dostala se sice na první dva spuštěné záchranné čluny, jenže ty se ocitly v problémech. Ještě se naplno točil lodní šroub, který vytvořil silný proud a stáhl oba čluny prudce k lodi a rozmetal je. Tehdy zemřela většina obětí potopení Britannicu. Jessopová se vážně zranila, uhodila se do hlavy a chvíli se topila.

Ve své autobiografii Titanic Survivor napsala:

Právě když se život zdál být ničím jiným než vířící, dusivou bolestí, vynořila jsem se opět na denní světlo s nosem těsně nad malými šplouchajícími vlnkami.

Odplavala od potápějícího se parníku a viděla, jak se nad ním zavřela hladina. Svým dalším zázračným přežitím si získala přezdívky Slečna nepotopitelná či Královna potápějících se lodí. Na moři navzdory svým zkušenostem sloužila ještě dalších čtyřicet let.

Britannic zůstal pohřbený na mořském dně v hloubce pouhých 122 metrů. Vzhledem k tomu, že měřil 269 metrů, narazila jeho příď na dno dříve, než se záď s točícími se šrouby zcela ponořila pod hladinu. Přestože šlo o největší potopenou loď první světové války, dobové listy zkázu podrobně nerozebíraly – válka přinášela palčivější témata.

Vrak našel v roce 1976 výzkumník Jacques Cousteau. V 90. letech ho prozkoumal pomocí dálkově řízených ponorek objevitel Titaniku Robert Ballard.

Protože leží pouhé dvě míle od břehu, očekával jsem, že narazím na noční můru omotanou rybářskými sítěmi. Místo toho jsem si už při prvním pohledu na trup uvědomil, že nás čeká něco mimořádného. Loď se uchovala v jednom kusu,

napsal později pro PBS.

Reklama

Reklama

Reklama

 
#