9. listopadu 1989 změnila chyba na tiskové konferenci dějiny. Když Günter Schabowski oznámil otevření hranic „okamžitě“.
Berlínská zeď, která 28 let rozdělovala rodiny a symbolizovala rozdělenou Evropu, padla 9. listopadu 1989 v důsledku nedorozumění na tiskové konferenci. Když člen politbyra SED Günter Schabowski odpověděl na dotaz novináře Riccarda Ehrmana, kdy vstoupí v platnost nové cestovní předpisy, pronesl osudové slovo: „Okamžitě“. Pohraniční jednotky o změně nevěděly, ale pod tlakem tisíců lidí otevřely první přechod na Bornholmer Straße. Východoněmecká diktatura SED se z této chvíle už nikdy nevzpamatovala.
Půl milionu lidí vyšlo do ulic: Největší demonstrace podzimní revoluce
4. listopadu 1989 se v centru Berlína shromáždilo přibližně půl milionu demonstrantů – největší protest během podzimní revoluce. Nápad vzešel od členů opozičního hnutí Nové fórum a převzali jej divadelní profesionálové. Původně plánovali akci už 15. října jako reakci na policejní brutalitu.
Uvnitř vedení SED a bezpečnostního aparátu probíhala přetahovaná, zda demonstraci vůbec povolit. Zatímco východoberlínská lidová policie byla proti, okresní správa Stasi a místní vedení SED považovaly zákaz za nevymahatelný. Nakonec režim ustoupil – demonstrace dostala povolení.
Státní bezpečnost Stasi pečlivě zaznamenávala každé kritické prohlášení. Ministr Erich Mielke v dopise vedoucím služebních jednotek definoval úkoly tajné policie pro tento den. Velitelský štáb monitoroval rozsah mobilizace a dokumentoval, kteří řečníci na závěrečném shromáždění kritizovali represivní orgány a systém politické justice. Tato pokojná, ale živá demonstrace přivedla na stranu opozice statisíce dříve nenápadných občanů.
Cestovní zákon, který nikoho neuspokojil: Režim ztrácel kontrolu
Nové vedení SED pod Egonem Krenzem si uvědomilo, že nemá jinou možnost než hranice částečně otevřít. Komise s účastí zástupců Stasi projednávaly nový cestovní zákon. 6. listopadu 1989 byl návrh zveřejněn v stranickém orgánu Neues Deutschland.
Podle navrhovaných předpisů by téměř každý mohl cestovat na Západ na několik týdnů ročně, ale stále by byla vyžadována žádost a schválení od státních orgánů. V září by byl tento návrh senzační, nyní však neuspokojil nikoho. Režim byl viditelně oslaben a na demonstracích, například v Lipsku, řečníci návrh napadli jako projev starého zneužívání moci.
Politbyro SED se ocitlo pod rostoucím tlakem. Obzvláště naléhavý byl problém těch, kteří chtěli trvale opustit východní Německo. 4. listopadu byla znovu otevřena hranice s Československem, která byla o měsíc dříve uzavřena. Východoněmečtí občané tak mohli odtud cestovat přímo do západního Německa – zeď stále existovala, ale dala se bezpečně obejít.
Českoslovenští představitelé byli s tímto řešením velmi nespokojeni, jak z Prahy informoval východoněmecký velvyslanec Helmut Ziebart. Dokonce pohrozili, že sami uzavřou hranice. To vedení SED přimělo upřednostnit nová nařízení pro trvalou emigraci.
Osudová záměna dokumentů: Jak padla Berlínská zeď
Čtyřčlenná pracovní skupina složená z úředníků Stasi a ministerstva vnitra připravila ráno 9. listopadu návrh zabývající se trvalou emigrací i soukromými turistickými cestami. Politbyro SED a Rada ministrů jej schválily, aniž skutečně pochopily jeho význam. Jiné otázky, zejména zasedání ústředního výboru SED, se zdály důležitější.
Nové nařízení oznámil člen politbyra Günter Schabowski na tiskové konferenci konané u příležitosti zasedání ústředního výboru 9. listopadu v 18 hodin. Když Schabowski kolem 19 hodin odpověděl na otázku novináře, kdy nové nařízení vstoupí v platnost, pronesl legendární slova: „Sofort, unverzüglich“ – „Okamžitě, bezodkladně“. Tím dal neúmyslně signál k útoku na zeď.
Pohraniční jednotky dosud nebyly informovány. O Schabowského prohlášení slyšely, pokud vůbec, pouze v rádiu. Po určitém váhání se pod tlakem blížících se davů rozhodly otevřít hranice z vlastní iniciativy. První přechod Bornholmer Straße otevřel velitel pohraniční stráže Harald Jäger.
Proč probíhalo otevření Berlínské zdi tak podivně chaotickým způsobem? Spouštěčem byla záměna dvou dokumentů vypracovaných pracovní skupinou: návrhu usnesení pro Radu ministrů a tiskové zprávy. Ačkoli návrh usnesení uváděl jako datum zveřejnění 10. listopadu, tento bod v tiskové zprávě, kterou Schabowski přečetl, chyběl. Dokument obdržel od Egona Krenze na okraj zasedání ústředního výboru s pokynem, aby jej také oznámil – bez jakéhokoli uvedení data.
Kolaps Stasi: Ničení spisů a vnitřní krize tajné policie
Pro Státní bezpečnost Stasi bylo okamžitě patrných několik důsledků rekonstrukce vlády. Ministerstvo bylo přejmenováno na Úřad národní bezpečnosti a podřízeno předsedovi Rady ministrů. Navíc se dalo předvídat snižování počtu zaměstnanců a musela být nově definována budoucí funkce v měnícím se státním systému.
Demonstrace se stále více blížily k okresním úřadovnám Stasi. Z pohledu tajné policie již nebylo možné vyloučit, že by tyto úřadovny byly napadeny. Proto Mielke již koncem října nařídil, aby byly obzvlášť citlivé spisy uloženy v trezorech. Nyní vydal pokyny ke zničení části spisů a k převodu další části do lépe chráněných regionálních úřadoven. Toto nařízení vedlo k rozsáhlému ničení dokumentů, což paralyzovalo práci okresních úřadů.
Přibližně 50 procent všech neoficiálních spolupracovníků bylo řízeno úředníky v okresních úřadech. Ochranná opatření proto vedla k tomu, že systém sledování se ve významné části Stasi stal neúčinným. Dalším opatřením bylo uzavření tajných poboček na klíčových pobočkách pošty NDR, kde zaměstnanci oddělení M kontrolovali poštu.
Živý přehled nálady v Ministerstvu státní bezpečnosti krátce po pádu Berlínské zdi poskytuje protokol Kontrolní komise strany SED. Členové uváděli pocity frustrace a bezmoci. Mezi jednoduchými zaměstnanci Stasi, zejména těmi v menších městech, byla nálada hrozná. Obzvláště je znepokojovalo, že přední straničtí a státní úředníci se veřejně nepostavili za Stasi a její zaměstnance.
Legendární fiasko Ericha Mielkeho: Vždyť mám přece všechny rád
Nejnižší bod zdaleka nebyl dosažen. 13. listopadu se odstupující ministr státní bezpečnosti Erich Mielke objevil před Lidovou sněmovnou ve svém dnes již legendárním vystoupení. Když pronesl absurdní větu „Ich liebe doch alle…“ („Vždyť mám přece všechny rád…“), vyvolal u poslanců posměch.
Reakce mnoha zaměstnanců Stasi na toto vystoupení byla čirou hrůzou. Okresní vedení SED se od něj následující den distancovalo v dopise všem zaměstnancům. To bylo bezprecedentní, a to i proto, že se Mielke jako člen politbyra vždy prezentoval jako nejvýše postavený člen SED v rámci Státní bezpečnosti.
Mielkeho nástupci nyní museli přizpůsobit Stasi měnícím se okolnostem. V dokumentu pro nového šéfa agentury Wolfganga Schwanitze shrnul bývalý šéf špionáže Markus Wolf to, co považoval za nejdůležitější aspekty. Schwanitz ihned po nástupu do funkce informoval vedoucí služebních jednotek o zřízení několika komisí, které měly připravit redefinici úkolů, odpovědností a struktur Úřadu pro národní bezpečnost.
Schwanitzova oficiální inaugurace se konala 21. listopadu na ústřední schůzi zaměstnanců. V relativně krátkém projevu vysvětlil směr plánovaných změn: především stávající obraz nepřítele již nebyl pro danou dobu vhodný. Mezi vedoucími pracovníky panoval značný zmatek.
Kromě ničení spisů byla obzvláště politicky citlivou otázkou spolupráce s neoficiálními spolupracovníky, IM. IM byli velmi nejistí, jejich odhalení mohlo vládě způsobit obrovské rozpaky. Dokument od vedení AfNS s názvem Předběžné zásady pro obsah a metodiku práce s IM se pokusil stanovit pravidla pro toto nevyhnutelné vyvažování.
Soupis úředních předpisů, který Schwanitz nařídil na konci listopadu, posloužil jak k zakrytí stop, tak k přeorientování budoucích aktivit. O několik dní později se ukázalo, že tato opatření přišla příliš pozdě. Berlínská zeď padla a s ní i celý systém východoněmecké diktatury.