Evropské zpravodajské služby již několik týdnů sestavují mapu rizik, která se již vůbec nepodobá té z dob studené války. Fyzická vzdálenost od Ruska, ta výhoda, která po desetiletí umožňovala vzdálenějším evropským zemím sledovat napětí na východním křídle s relativním klidem, ztratila velkou část své strategické hodnoty.
Zatímco debata o tom, zda by Rusko mohlo přímo zaútočit na člena NATO, nabývá na intenzitě, několik evropských zemí již přešlo od slov k činům. Německo nacvičuje propojení svých vojenských a civilních nemocničních sítí na základě děsivé hypotézy: příliv až 1 000 zraněných denně, z nichž přibližně třetina by potřebovala intenzivní péči. Francie zase spustila konkrétní plán na zabezpečení kritické infrastruktury a nejcitlivějších uzlů svého vojenského průmyslu proti bezpilotním letounům a kybernetickým operacím. Jedná se o přípravy reagující na dva odlišné, avšak vzájemně propojené typy konfliktů: jeden, který přímo ničí infrastrukturu, a druhý, jehož dopady se šíří stovky či tisíce kilometrů za frontovou linii.
Ještě donedávna západní analýzy odhadovaly skutečnou ruskou hrozbu vůči Severoatlantické alianci jako vzdálenou perspektivu: Moskva by po vyčerpání sil na Ukrajině potřebovala roky k obnově svých sil. Tato perspektiva se zhroutila během několika dní.
Dánská zpravodajská služba 24. září zamíchala kartami, když zveřejnila hodnocení, které počítá s „nízkým, ale rostoucím“ rizikem, že Kreml v příštích měsících zahájí omezený vojenský útok proti některé ze spojeneckých zemí, a to i bez zastavení operací na Ukrajině. Dánští analytici sice nadále vylučují konvenční invazi velkého rozsahu, ale samotný fakt, že se objevil tento přechodný scénář, představuje zlomový bod. K tomu se přidaly i varovné signály ze strany CIA.
Evropští bezpečnostní experti varují, že nejpravděpodobnější scénář nezahrnuje kolony obrněných vozidel překračujících hranici. Znepokojující je něco mnohem nejasnějšího a právě proto politicky hůře zvládnutelného: sabotáže proti infrastruktuře, kybernetické útoky schopné paralyzovat základní služby, útoky dronů na strategická zařízení nebo dokonce záměrně nejednoznačný vojenský vpád, jehož cílem je donutit spojence, aby diskutovali o tom, zda se skutečně jedná o agresi, která by aktivovala kolektivní reakci podle článku 5 Severoatlantické smlouvy.
Strategie, kterou analytici připisují Moskvě, by spočívala právě ve využití této šedé zóny: způsobovat škody, šířit strach a podněcovat vnitřní rozpory, aniž by však jednoznačně překročila hranici, která by vyvolala otevřený konflikt s celým NATO. Šéfové pobaltských zpravodajských služeb, s nimiž hovořil deník The Guardian, se shodují, že nebezpečí roste, i když ne všichni vnímají stejnou naléhavost situace a někteří varují před pokušením jej zveličovat.
A právě zde vstupuje do rovnice Španělsko. Madrid leží tisíce kilometrů od ruského území a není vystaven přímému pozemnímu ohrožení, jakému čelí Polsko, Finsko nebo pobaltské státy. Informace zveřejněné několika mezinárodními médii však odhalují, že americká zpravodajská agentura varovala před možným ruským plánem zaměřeným konkrétně proti Španělsku, Francii a Itálii: drony typu Gerbera, bezpilotní letouny s dlouhým doletem, tajně naložené na obchodní lodě a vypuštěné ze Středozemního moře proti přístavům, letištím nebo jiným klíčovým zařízením.
S touto informací je třeba zacházet s maximální opatrností: pochází původně z anonymních zdrojů a neznamená veřejné potvrzení ruského operačního plánu. Italská vláda ostatně rychle zdůraznila, že její operační, diplomatické ani vojenské struktury údajné varování neobdržely. To však nijak nebrání tomu, aby se mezi bezpečnostními agenturami na kontinentu šířila obava.
Stačí pouhá hypotéza, abychom pochopili, proč geografická vzdálenost Španělska přestala být spolehlivým štítem. Dron Gerbera má deklarovaný dolet přibližně 600 kilometrů a lze jej přepravovat a uvádět do letu pomocí relativně jednoduchých systémů. Stačí si představit loď z takzvané ruské „duchové flotily“ – té sítě ropných tankerů a nákladních lodí, které plují pod vlajkami výhodnosti a mají neprůhlednou registraci – zakotvenou u evropských břehů: vzdálenost, která odděluje Španělsko od ruského území, by se prakticky zrušila.
Jeho relativně skromný výbušný náklad by navíc nemusel zničit rozsáhlou infrastrukturu, aby dosáhl svého cíle: stačilo by vyvolat požár, vynutit dočasné uzavření letiště nebo přístavu a především dokázat, že i údajné evropské týlové oblasti jsou v dosahu.
Základní problém nespočívá v tom, že by si Moskva vybrala Madrid, Barcelonu, Rotu, Morón nebo jakékoli jiné místo z hypotetického seznamu cílů; tvrdit, že tyto body již figurují jako potvrzené cíle, by šlo daleko za to, co lze na základě dostupných zdrojů konstatovat. Podstatná otázka je jiná: Španělsko je domovem prvotřídních obchodních přístavů, letišť s provozem spojeneckých vojenských letadel, základen jako Rota a Morón využívaných americkými silami, obranného průmyslu, energetických sítí a podmořských telekomunikačních kabelů, jejichž strategický význam se ani v nejmenším nesnižuje tím, že se nacházejí daleko od Kaliningradu.
Pokud hybridní operace usilují o nalezení bodu, kde může akce s nízkými náklady vyvolat maximální narušení, mapa se již nerozděluje na sousedy a vzdálené oblasti Ruska, ale začíná se dělit na odolnou a zranitelnou infrastrukturu.
Všechny tyto nitky směřují ke stejnému závěru. Dánská varování, německé nemocniční simulace, francouzské štíty proti dronům a nový poplach v jižní Evropě reagují na stejný jev: konvenční invaze zůstává obzvláště závažným problémem pro východní křídlo kontinentu, ale drony, sabotáže, kyberútoky a námořní platformy umožňují vyvíjet tlak na obrovské vzdálenosti, aniž by bylo nutné nasadit armádu.
Španělsko si po celá desetiletí užívalo pohodlí, kdy mohlo pozorovat ruskou hrozbu z jednoho z nejvzdálenějších koutů evropské šachovnice. Tato éra by mohla skončit. Evropa se připravuje na formu konfliktu, v níž umístění na opačném konci mapy již nezaručuje, že zůstane mimo první linii.