Představte si situaci: firma se dostává do finančních problémů, přestává splácet závazky, ale navenek vše vypadá v pořádku. Majitel doufá, že se věci zlepší, věřitelé o ničem netuší a stát, který má všechny informace na stole, mlčí. Tato absurdní realita je běžnou praxí v České republice.
Podle platné legislativy má podnikatel povinnost podat insolvenční návrh do tří měsíců od okamžiku, kdy se stal platebně neschopný. V praxi však tato lhůta často zůstává jen teorií. Kontrolní mechanismy prakticky neexistují a sankce za porušení této povinnosti jsou minimální.
Naše firma dodávala materiál stavební společnosti, která měla problémy už minimálně rok. My jsme o tom nevěděli, fakturovali jsme normálně. Když nakonec vyhlásili bankrot, přišli jsme o půl milionu korun. Přitom finanční úřad musel vidět, že neplatí daně, ale nikdo nás nevaroval.
Finanční správa disponuje detailními informacemi o hospodaření každé firmy. Vidí, kdy společnost přestává plnit daňové povinnosti, kdy se propadá do dluhů vůči státu, kdy se mění struktura plateb. Má přístup k datům, která jasně signalizují blížící se kolaps. Přesto systém neumožňuje tyto informace využít preventivně.
Francie řeší krize za měsíc a půl, Česko až po letech
Srovnání s Francií ukazuje propastný rozdíl v přístupu k podnikatelským krizím. Francouzský systém vyžaduje, aby firma oznámila platební potíže nejpozději do 45 dnů. Pokud tak neučiní, hrozí vedení společnosti osobní odpovědnost a v krajních případech i trestní stíhání.
Francouzský model navíc obsahuje preventivní nástroje. Existují speciální komise, které monitorují finanční zdraví podniků a nabízejí včasnou intervenci. Cílem není firmu ihned likvidovat, ale pomoci jí najít řešení dříve, než situace přeroste v nezvratný pád.
- Francie: povinnost ohlásit potíže do 45 dnů
- Česko: formální lhůta 3 měsíce, reálně často roky
- Francie: aktivní monitoring a preventivní pomoc
- Česko: pasivní čekání na kolaps
- Francie: osobní odpovědnost managementu
- Česko: minimální sankce za porušení povinností
V českém prostředí může firma kumulovat dluhy měsíce i roky. Majitelé často věří, že situaci zvládnou, berou nové zakázky, které ve skutečnosti nemají jak realizovat, a prohlubují tak škody na straně dodavatelů i zákazníků. Když nakonec přijde insolvence, bývá už pozdě na jakoukoli záchranu.
Stát sedí na datech, ale nevyužívá je
Paradoxní situace spočívá v tom, že státní instituce mají k dispozici informace o finančním zdraví firem dávno předtím, než se problémy stanou veřejnými. Daňová přiznání, kontrolní hlášení DPH, evidence exekucí, registr dlužníků – všechny tyto zdroje poskytují jasný obraz o tom, které společnosti směřují ke krachu.
Problém není v nedostatku dat, ale v absenci systému, který by je dokázal smysluplně využít. Chybí propojení mezi institucemi, automatické vyhodnocování rizik a především vůle něco s informacemi dělat. Finanční úřad vidí neplacené daně, ale neinformuje obchodní registry ani potenciální obchodní partnery ohrožené firmy.
Některé evropské země zavedly systémy včasného varování. Pokud firma vykazuje znaky finanční tísně, dostane automatické upozornění s nabídkou poradenství. Věřitelé mohou být informováni o zvýšeném riziku. V Česku nic takového neexistuje.
Kdo na nefunkčním systému tratí
Důsledky pasivního přístupu nesou především věřitelé. Malé a střední firmy, které dodávají zboží nebo služby problémovým společnostem, často přicházejí o významnou část svých pohledávek. V insolvenčních řízeních se běžně uspokojuje jen zlomek dluhů.
Tratí ale i zaměstnanci, kteří zůstávají v nejistotě ohledně svých mezd a budoucnosti. Tratí stát, který nedostane daně a musí řešit sociální dopady krachu. A v neposlední řadě tratí i samotní podnikatelé, kteří by při včasné intervenci mohli svou firmu zachránit nebo alespoň zmírnit škody.