Svědectví o jednom z nejneobvyklejších experimentů studené války.
Desítky shluků drobných měděných vláken, která Spojené státy vypustily do vesmíru před více než šesti desetiletími, stále obíhají kolem naší planety. Jsou tichou připomínkou jednoho z nejneobvyklejších technologických experimentů studené války. To, co původně začalo jako ambiciózní vojenský plán na zabezpečení telekomunikačního spojení Washingtonu v případě konfliktu s Moskvou, se nakonec proměnilo v jeden z prvních zdokumentovaných případů znečištění vesmírného prostoru.
Zbytky, které se odmítají ztratit
Studie zveřejněná v říjnu 2026, vycházející z orbitálních katalogů CelesTrak a GCAT, tedy databází používaných ke sledování objektů ve vesmíru, identifikovala 36 až 39 shluků těchto takzvaných jehliček, které jsou stále zaznamenány na oběžné dráze. Rozdíly mezi oběma zdroji ztěžují určení přesného počtu. Odborníci se však shodují, že nejméně 23 objektů evidují obě databáze a mají u nich aktualizované orbitální údaje. Poslední z těchto úlomků vstoupil zpět do atmosféry v dubnu 2024, tedy více než 60 let po původním vypuštění.
Ačkoli nebyla zaznamenána žádná srážka způsobená těmito úlomky, jejich dlouhodobá přítomnost na oběžné dráze názorně ukazuje rizika spojená s vesmírným odpadem. Právě tento problém dnes stále více znepokojuje vesmírné agentury po celém světě.
Achillova pata amerických komunikací
Abychom pochopili, jak k takovému experimentu vůbec došlo, musíme se vrátit do konce 50. let minulého století. Washington tehdy čelil závažné strategické zranitelnosti. Vojenská komunikace na velké vzdálenosti totiž závisela na dvou poměrně zranitelných pilířích.
Prvním byly podmořské kabely, které mohl Sovětský svaz v případě konfliktu přerušit. Druhým byla ionosféra, vrstva horní části zemské atmosféry schopná odrážet určité rádiové vlny. Tu však mohly narušit sluneční bouře nebo nepřátelské zásahy.
Scénář, kterého se Pentagon obával nejvíce, byl poměrně jasný. V případě jaderného konfliktu by ztráta spojení s vojenskými jednotkami rozmístěnými po celém světě mohla mít katastrofální následky. Bylo proto nutné najít záložní systém, který by fungoval i v případě selhání veškeré pozemní infrastruktury.
Inženýr z MIT navrhl vytvořit umělou ionosféru
V roce 1958 přišel Walter Morrow, výzkumník z Lincoln Laboratory při Massachusettském technologickém institutu (MIT), s nápadem, který připomínal spíše vědeckou fantastiku. Navrhl zaplnit vesmír miliony drobných kovových vláken, která by fungovala jako obří orbitální zrcadlo pro rádiové signály.
Program, původně pojmenovaný Project Needles a později přejmenovaný na Project West Ford, měl vytvořit rozsáhlý a prakticky nezničitelný reflektor. Ve vesmíru měly být rozmístěny stovky milionů drobných pasivních antén. Díky jejich obrovskému počtu by případný nepřátelský útok nemohl všechny najednou zneškodnit.
480 milionů vláken ve výšce 3 600 kilometrů
Dne 9. května 1963 vynesla americká raketa do vesmíru náklad obsahující přibližně 480 milionů měděných jehliček. Každá z nich měřila pouhých 1,78 centimetru na délku a méně než 0,02 milimetru v průměru. Celá soustava vážila přibližně 20 kilogramů a byla uložena ve speciálním pouzdře z materiálu, který se měl působením slunečního záření postupně odpařit. Tím se měla jednotlivá vlákna uvolnit ve výšce přibližně 3 600 kilometrů nad zemským povrchem.
Během následujících zhruba 40 dnů se vlákna rozvinula a vytvořila pás obepínající Zemi. Každé z nich fungovalo jako nepatrná anténa schopná odrážet mikrovlnné signály v pásmu kolem 8 gigahertzů. Tato frekvence se využívala také ve vojenské komunikaci a umožňovala přenášet zprávy mezi pozemními stanicemi vzdálenými od sebe tisíce kilometrů.
Od počátečního neúspěchu k pomíjivému úspěchu
Nešlo o první pokus tohoto druhu. Předchozí experiment provedený v říjnu 1961 skončil neúspěchem, protože se vlákna nerozptýlila podle původního plánu. Druhá mise naopak dosáhla zamýšleného cíle. Vědcům se podařilo navázat spojení mezi Massachusetts a Kalifornií a přenášet hlas, digitální data i zprávy prostřednictvím dálnopisu.
Počáteční testy dosahovaly rychlosti až 20 000 bitů za sekundu. Jak se však oblak měděných vláken postupně rozptyloval, přenosová rychlost klesala až na přibližně 100 bitů za sekundu.
Po zhruba 50 dnech už hustota vláken nestačila k udržení spolehlivého spojení. Experiment sice prokázal, že je technicky možné proměnit vesmír v obří anténu, zároveň však odhalil zásadní omezení této technologie.
Mezinárodní protesty a debata v OSN
Ještě před startem rakety začala vědecká komunita upozorňovat na možná rizika experimentu. Astronomové již několik let varovali, že miliony kovových úlomků na oběžné dráze mohou narušovat astronomická pozorování a vytvořit nebezpečný precedens v podobě znečišťování vesmíru.
Mezinárodní astronomická unie vydala v roce 1961 oficiální protest. Sovětský deník Pravda zase obvinil Washington ze znečišťování vesmíru. Do sporu se musel osobně zapojit také prezident John F. Kennedy, který se snažil zajistit, aby experiment zůstal pouze dočasný. Americký velvyslanec Adlai Stevenson navíc musel obhajovat postoj Spojených států před Organizací spojených národů.
Tato polemika nakonec nebyla bezvýsledná. Urychlila mezinárodní debatu o odpovědnosti jednotlivých států při využívání vesmíru a přispěla k vytvoření základů, na nichž následně vznikla Smlouva o vesmíru z roku 1967. Ta představovala první významný mezinárodní právní rámec upravující činnost států ve vesmíru.
Pás, který měl zmizet, ale nezmizel úplně
Inženýři původně předpokládali, že tlak slunečního záření postupně změní dráhu jednotlivých vláken. Ta měla následně vstoupit do atmosféry, kde by se neškodně rozpadla. Jejich předpoklad se částečně potvrdil. Vlákna, která se rozptýlila jednotlivě, z větší části zmizela do konce roku 1965.
Problém však představovaly miliony vláken, která se nikdy nerozdělila. Následná analýza NASA odhalila, že se správně rozptýlilo pouze 25 až 45 % z jejich celkového počtu. Zbytek zůstal pohromadě v menších shlucích. Jejich větší hmotnost jim zajistila podstatně vyšší odolnost vůči atmosférickému brzdění.
Vědci původně odhadovali, že naprostá většina těchto objektů vstoupí zpět do atmosféry během méně než deseti let. Některé shluky však tuto prognózu výrazně překonaly a na oběžné dráze přetrvávají dodnes.
Dědictví na pomezí geniality a troufalosti
S nástupem aktivních komunikačních satelitů se Project West Ford postupně stal zastaralou technologií, a to ještě dříve, než se jej podařilo plně zdokonalit. Část umělého měděného oblaku však stále obíhá kolem Země.
Projekt tak zůstává jedním z nejvýmluvnějších svědectví o tom, kam až mohla technologická rivalita mezi světovými supervelmocemi během studené války zajít. Zároveň připomíná, jak obtížné je odstranit stopy, které lidstvo jednou zanechá ve vesmíru.