Techzpravy.cz přináší exkluzivní rozhovor s doc. Ing. arch. Pavlem Ullmannem, který odhaluje, co všechno se skrývá za zdánlivě přirozeným prostředím zoologických zahrad. Vyhřívané ostrůvky pro gaviály, důmyslně navržené výběhy i místa, kde se zvířata mohou ukrýt před návštěvníky, jsou výsledkem promyšlených architektonických řešení. Proč ale ani ten nejlepší projekt nedokáže předvídat, jak se jeho obyvatelé skutečně zachovají?
Žirafy se mohou celé měsíce odmítat vydat do nového výběhu, varani ignorovat připravená kladiště a opice objevovat cesty, se kterými architekti nepočítali. Doc. Ing. arch. Pavel Ullmann přibližuje, jak se při navrhování zoologických zahrad propojují potřeby zvířat, zkušenosti chovatelů a moderní technologie. Vysvětluje také, proč musí dobrá architektura počítat s nepředvídatelností a proč někdy platí, že čím méně si jí návštěvník všímá, tím lépe plní svůj účel.
Jsou zoologické zahrady vězením pro zvířata, nebo místem, které jim poskytuje bezpečí a všestrannou péči? A jak se jejich podoba promění v budoucnosti? Architekt nabízí překvapivý pohled na fungování moderních zoo, jejich skutečné poslání i hranici mezi autentickým zážitkem a pouhou zábavní atrakcí.
Začněme přímo v pražské zoo. Co může návštěvník při pozorování zvířat přehlédnout, ačkoli to architekt záměrně navrhl?
Sedím na bambusové lavici v pavilonu Čambal v pražské zoo a obdivuji nádherné gaviály, kteří odpočívají přímo před mýma očima na ostrůvku. Je jich prý ve volné přírodě posledních 260. Vedle mne sedí kurátor plazů, pan Petr Velenský, který se svojí manželkou Natašou jako první na světě odchovali v zajetí želvy korunkaté. Voda v pavilonu je ohřátá na 27°C. Gaviálové jsou spokojení, najedení. Návštěvníci jsou také spokojení a také najedení.
Co je na tom zajímavého? Toto vše je smysl zoo. Vzdělání, vědecké poznání, záchrana druhů a rekreace.
Jakou roli má architektura při vytváření autentického setkání se zvířaty?
Jakou roli má architektura? Je všude kolem. Jen ji možná nevidíte. I ti gaviálové na tom ostrůvku neleží náhodou, ostrůvek přímo před vašima očima je záměrně vyhřívaný podlahovým topením. Architektura se ale neprosazuje, není v hlavní roli. Slouží autentickému zážitku, protože o ten jde především. Obrázky krásných zvířat můžete vidět na internetu i v televizi, ale tady jsou zvířata doma, tady jsou přirozená, nedokonalá, nádherná, reagují na podněty, hádají se mezi sebou, schovávají se před vámi.
Co všechno musí architekt při návrhu zoologické zahrady sladit, aby fungovala nejen pro návštěvníky, ale i pro chovatele a další zaměstnance?
Navrhovat zoo znamená pomáhat vytvořit – ve spolupráci s mnoha spolupracovníky, chovateli, techniky a výtvarníky – onen autentický zážitek. Zoo je však i nesmírně složitý organismus mnohostranné instituce. Je to zahrada se svými zahradníky, je to farma s chovateli, senem a hnojem, záložními výběhy a karanténou, je to učebna s vyprávěním o přírodě, jsou to šatny pro zaměstnance, garáže, dílny, kotelny, restaurace pro návštěvníky nebo hřiště pro děti. Jsou to oddělené trasy návštěvníků a obsluhy. Tak složitá instituce potřebuje plán, harmonogram výstavby, etapizaci, priority.
Nakolik lze předvídat chování zvířat v novém výběhu? Vybavíte si příklad, kdy vás zvířata překvapila?
Součástí autenticity je nepředvídatelnost. I zebra může být hodná nebo zvědavá, zlá nebo provokující. Ani nejlepší chovatel předem neví, jak se stádo poskládá, co udělá naturel zvířat. Když byl hotový Africký dům, mohly žirafy do velikánského výběhu v Troji pod Sklenářkou. Tři měsíce tam žádná nešla, až jedno mládě uteklo matce Kleopatře na tu velkou louku, a ona musela za ním. Od té doby tam žirafy chodí. Kromě samce Šimona. Ten za 15 let pobytu v Africkém domě do velkého výběhu nikdy nešel, on na nějaké novoty nebyl zvědavý.
Co lze při navrhování expozic ověřit pomocí modelů a výpočtů a co se ukáže až ve chvíli, kdy se do nich nastěhují zvířata?
Stavby v zoo jsou experimentální. V mnoha smyslech tohoto slova. Nejenže se zkouší prostor, který bude nejlépe zvířatům vyhovovat – a zkušenosti se mezi jednotlivými zoo předávají – ale zkouší se i kompozice výhledu návštěvníků, aby – zcela záměrně – neviděli všechno. Jako v přírodě. Aby měla zvířata i kus soukromí. Dělají se modely, kde se testuje měřítko expozic, aby slon nevypadal malý nebo aby papoušek mohl okusovat keře, ale prostor zůstal zelený. Experimentálně se výpočty ověřuje prostředí v pavilonech, zda se má chladit jen adiabaticky, nebo se má pavilon stínit. Ani sebedokonalejší simulace ale nemůže vyloučit to, že zvíře bude expozici používat jinak. Varani kladli vejce mimo připravené kladiště do umělé skály, hulmani přeběhli po konstrukci do jiné části pavilonu.
Jak navrhovat pavilony a výběhy s vědomím, že zvířata rostou, mění se jejich počty i technologie a pravidla chovu?
Nic na světě není bezúdržbové. Vše se mění. Stromy rostou, krokodýli rostou, varani se množí a jsou větší, ale například i nová vzduchotechnická jednotka je větší. Předpisy se mění, pravidla chovu se mění. Návrh s tím musí do jisté míry počítat, je potřeba udělat široké dveře pro vjezd traktoru do výběhu, mít ve výběhu rezervu pro přírůstky. To nás ovšem učí sama příroda: ona má všude rezervy, umí se s výkyvy vyrovnat. Nelze navrhovat na limit, to by byl neúspěch zaručen, my všichni toho totiž o zvířatech překvapivě ještě mnoho nevíme.
Někteří lidé označují zoologické zahrady za vězení pro zvířata. Jak na takovou námitku odpovídáte?
Expozice v zoo je koncentrované prostředí, ve kterém je zvíře doma. Není třeba tak prostorné, jako by bylo v lese, ale vždyť i my lidé žijeme na omezeném prostoru. A zvíře za to něco dostane: naprosté bezpečí, dostatek krmení, lékaře. Tedy všestrannou péči. Když se mě nedávno někdo ptal, jestli nejsou zoo náhodou vězení pro zvířata, odpověděl jsem, že jsou to lázně.
Kam se podle vás posunula architektura zoologických zahrad a kde končí smysluplný zážitek a začíná pouhá zábavní atrakce?
Zoo nejsou zábavní parky. To je jen někde kladen přehnaný důraz pouze na rekreační složku, horská dráha nebo kolotoče do zoo nepatří. Přespat v safari ve Dvoře Králové je ovšem skvělý zážitek, protože je to něco opravdového. I k tomu směřuje historie architektury v zoologických zahradách. Od výstavy exotů přes široké parkové cesty s přehledným prostorem celých výběhů až po dnešní koncepci navrhování hustého a nepřehledného habitatu zvířat, ve kterém je návštěvník skutečně jen na návštěvě.
Mají podle vás zoologické zahrady budoucnost? A co bude rozhodovat o tom, zda o ně lidé budou dál stát?
Budoucnost zoo je spojena s naší civilizací. Ano, někdy slyšíme, že fotbaloví fanoušci do naší civilizace nepatří, že filharmonie je zbytečná, nebo že by zoo z nějakých důvodů neměly být. Těch důvodů, proč by fotbal, filharmonie i zoo v naší civilizaci být měly, je daleko víc než proti. Budou se měnit, to určitě – třeba jednoho dne zruší ve fotbale ten hrozný ofsajd – ale to, co všechny tyto jmenované spojuje, je autenticita. A poptávka po opravdovosti nezmizí určitě. Touha po autentickém zážitku ze setkání se skutečnými zvířaty, objevování skutečných vědeckých poznatků a opravdová péče o ohrožené druhy, po tom všem spíš poptávka poroste, o tom jsem přesvědčený.