Krátké vyložení nákupu před bytovým domem vyšlo muže z Ostravy na 4 500 korun. Za přestupek dostal pokutu 2 000 korun a dalších 2 500 korun musel zaplatit za náklady správního řízení. Muž se bránil tvrzením, že nestál na chodníku, ale na asfaltové manipulační ploše před domem. Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Rozhodnutí vydal 20. října 2026 pod spisovou značkou 7 As 55/2026-52.
Pokuta za stání před bytovým domem
K přestupku došlo 26. ledna 2025 v 10:55 v Ostravě. Řidič automobilu Ford zastavil před bytovým domem a podle správních orgánů stál na chodníku v místě, kde to nebylo dovoleno.
Magistrát města Ostravy mu uložil pokutu 2 000 korun a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 2 500 korun. Krajský úřad Moravskoslezského kraje jeho odvolání zamítl a následně neuspěl ani u Krajského soudu v Ostravě.
Muž se proto obrátil na Nejvyšší správní soud (NSS). Namítal především to, že plocha před domem není chodníkem, ale manipulačním prostorem určeným k obsluze bytového domu.
Tvrdil, že jde o nájezdovou rampu, nikoli chodník
Řidič popsal místo jako asfaltovou plochu lichoběžníkového tvaru o rozměrech přibližně osm krát osm metrů. Od silnice ji odděluje obrubník, který je však na některých místech zapuštěný do úrovně příjezdové komunikace.
Podle muže plocha neslouží k běžnému pohybu chodců a nenavazuje na další chodník. Tvrdil také, že zde pravidelně zastavují doručovací a poštovní dodávky a prostor využívají rovněž technické služby, například při přistavování velkoobjemových kontejnerů.
Na podporu svého tvrzení se odvolával také na stanovisko Útvaru hlavního architekta Ostravy z listopadu 2008. To se týkalo stavby označené jako nájezdová rampa, oprava vstupu a oprava napojení dešťové kanalizace. Podle řidiče z něho vyplývalo, že plocha patří k prostoru určenému pro bydlení, a nikoli k chodníku.
Muž zároveň namítal, že zákaz zastavení na daném místě výrazně omezuje obyvatele domu. Bez možnosti přistavit vozidlo ke vchodu podle něj není možné pohodlně dopravovat do bytů těžké a objemné věci.
Jak soud posuzoval, zda jde o chodník
Nejvyšší správní soud připomněl, že české právní předpisy neobsahují výslovnou definici chodníku. Jeho charakter proto nelze určit pouze podle názvu plochy nebo jejího povrchu. Rozhodující jsou konkrétní okolnosti a způsob, jakým je prostor uspořádán a využíván.
Soud vycházel z předchozí judikatury, podle níž je chodník částí ulice nebo silnice určenou pro pěší, která je zřetelně oddělena od ostatní komunikace. V posuzovaném případě se zabýval také fotografiemi místa a dalšími podklady ve správním spise.
Plocha byla v pasportu místních komunikací evidována jako chodník. Tento údaj patřil mezi podklady, z nichž správní orgány při posuzování případu vycházely. Samotný zápis v evidenci však nelze obecně považovat za jediné kritérium, podle kterého se určuje charakter každé podobné plochy.
Řidič namítal také to, že na začátku přilehlé příjezdové komunikace je umístěna značka zákazu stání. Podle soudu však tato značka upravuje provoz na vozovce, nikoli na chodníku.
Proč nepomohlo ani tvrzení o krátkém zastavení
Jednou z hlavních námitek řidiče bylo, že vozidlo odstavil pouze na nezbytně nutnou dobu, aby vyložil nákupní tašky. Správní orgány podle něj dostatečně nezkoumaly, jak dlouho vykládka trvala, a měly rozlišit mezi zastavením a stáním.
NSS vysvětlil, že v tomto případě nebyla délka zastavení rozhodující. Pokud se vozidlo nachází na chodníku, vztahuje se na něj obecný zákaz podle § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Značka zákazu stání na přilehlé vozovce tento režim nemění.
Soud proto nepovažoval za nutné zabývat se tím, zda řidič stál pouze po dobu nezbytnou k vyložení nákladu. Rozhodující bylo, že podle závěrů správních orgánů a krajského soudu stál na ploše posouzené jako chodník, nikoli na vozovce.
Vlastnické právo neznamená právo parkovat na chodníku
Muž argumentoval také tím, že byty v domě jsou v osobním vlastnictví obyvatel, a namítal možné omezení vlastnických práv.
Nejvyšší správní soud připomněl, že vlastnické právo není neomezené a zákon je může omezit například kvůli ochraně práv druhých nebo veřejného zájmu. V daném případě je takovým zájmem zejména bezpečnost a plynulost silničního provozu a ochrana chodců.
Soud zároveň poukázal na to, že chodník je podle zákona o obcích veřejným prostranstvím určeným k obecnému užívání bez ohledu na vlastnictví prostoru.
Ani vlastník přilehlého bytu nebo pozemku proto nemůže chodník využívat v rozporu s jeho účelem, například k parkování vozidla, pokud k tomu nemá příslušné oprávnění.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí 20. října 2026 pod spisovou značkou 7 As 55/2026-52. Kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, tedy neshledal důvod k jejímu věcnému projednání nad rámec konkrétního případu. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před NSS.
Případ ukazuje, že ani krátká vykládka nákupu nemusí být povolena, pokud řidič stojí na ploše, která je chodníkem. Neznamená to však, že každá asfaltová rampa nebo manipulační plocha před bytovým domem je automaticky chodníkem. Její charakter je třeba posuzovat podle konkrétního uspořádání a okolností daného místa.