Smrt dítěte je vždy tragická událost. V některých případech ale úřady intenzivněji řeší, zda se jí nedalo předem zabránit. Ministerstvo práce a sociálních věcí přiznává, že orgán sociálně-právní ochrany dětí má v mnoha ohledech mezery. Prohlášení vydalo mimo jiné v souvislosti s nedávnými úmrtími několika dětí.
Ačkoli MPSV vyjadřuje uznání všem, kteří se podílejí na pomoci dětem, uznává zároveň, že systém sociální péče o děti není v České republice bezchybný. Nedávné případy, které otřásly médii, o tom vypovídají.
Dalo se tomu zabránit?
První případ, o kterém je řeč, se týká dvouletého chlapce z Lounska. Dítě utrpělo v březnu 2026 vážná zranění a po převozu do nemocnice zemřelo. Policie následně obvinila z vraždy pětadvacetiletého muže, podle médií otce dítěte. K napadení mělo dojít v obci Drahomyšl na Lounsku, kde rodina žila v ubytovně.
Případ vyvolal otázky především proto, že šlo o dítě vyrůstající v prostředí, které bylo podle místních dlouhodobě problematické. Obyvatelé i představitelé obce upozorňovali na složitou situaci v ubytovně, kde žilo více sociálně znevýhodněných rodin a kde podle jejich slov opakovaně docházelo ke konfliktům.
V dalším případě šokovala veřejnost smrt tříleté Viktorky z Prahy. Dívka strávila část života v pěstounské péči, kde podle svědectví pěstounky prospívala. Později však soud rozhodl o jejím návratu k biologickým rodičům. Otec měl podle médií dlouhodobě vykazovat rizikové chování. Mluvilo se například o problémech se závislostmi, psychickými obtížemi a nestabilním životním zázemím.
Několik měsíců po návratu do rodiny byla Viktorka v březnu 2026 usmrcena; policie následně obvinila jejího otce. Případ vyvolal ostrou kritiku především kvůli otázce, zda byly při rozhodování dostatečně zohledněny všechny varovné signály. Pěstounka podle svých slov upozorňovala na problémy při kontaktu otce s dítětem a měla pochybnosti, zda je návrat k biologickým rodičům bezpečný.
Kde systém ochrany dětí selhává?
Tragické případy úmrtí dětí ukázaly, že problém nemusí spočívat pouze v rozhodnutí jednoho konkrétního člověka, ale také v nastavení celého systému ochrany dětí. Ministerstvo práce a sociálních věcí proto zdůrazňuje, že cílem není hledat jednotlivé viníky, ale odhalit místa, kde může stát reagovat pozdě nebo nedostatečně.
Zásadní je především spolupráce mezi jednotlivými orgány: OSPOD, soudy, policií, zdravotníky a dalšími odborníky. V současnosti sice existuje povinnost hlásit podezření na ohrožení dítěte, ale podle závěrů komise chybí širší a pravidelnější výměna informací u dlouhodobě rizikových rodin.
Dalším problémem je, že pracovníci OSPOD často rozhodují v mimořádně složitých situacích, kde nemají jistotu, jak se bude rodinná situace vyvíjet. Musí hledat rovnováhu mezi právem rodičů pečovat o své dítě a povinností státu dítě ochránit.
Sociální pracovník nemůže být pouze úředníkem, který vyplňuje formuláře. Musí mít čas rodinu poznat, pracovat s ní a vyhodnocovat rizika,
uvedl předseda Společnosti sociálních pracovníků ČR Jan Klusáček. Odborníci zároveň upozorňují, že samotné odebrání dítěte není automaticky řešením. Je spíše třeba vyčkávat a hodnotit situaci.
Změny by proto podle odborníků i MPSV měly směřovat nejen k větší kontrole, ale především k lepší prevenci. Komise pro přezkum nepřirozených úmrtí dětí doporučila například posílení soudního dohledu u ohrožených dětí, digitalizaci agendy OSPOD, lepší předávání informací nebo možnost účinnějšího ověřování problémů.