S příchodem chladnějšího počasí začíná v českých domácnostech topná sezona. Snížení teploty v bytě může omezit spotřebu tepla, skutečná úspora na vyúčtování však závisí také na způsobu vytápění a pravidlech rozúčtování v bytovém domě. Od ledna 2024 platí upravená pravidla, která stanovují limity pro rozdělení nákladů mezi jednotlivé byty.
Kdy začíná topná sezona
Otopné období v České republice trvá podle vyhlášky č. 194/2007 Sb. od 1. září do 31. května následujícího roku. Samotný začátek dodávky tepla ale závisí na venkovní teplotě. Vytápění se zahajuje, pokud průměrná denní teplota venkovního vzduchu klesne pod 13 °C ve dvou po sobě následujících dnech a podle předpovědi počasí nelze očekávat její zvýšení nad tuto hranici následující den.
Průměrná denní teplota se vypočítává z měření ve stínu v 7, 14 a 21 hodin. Večerní měření se do výpočtu započítává dvakrát. Výsledný součet se proto dělí čtyřmi.
Termíny, kdy se v jednotlivých domech začne topit, se mohou lišit podle počasí i konkrétních podmínek. Samotné zahájení otopného období tedy neznamená, že se radiátory automaticky rozehřejí ve všech domácnostech už 1. září.
O kolik může pomoci snížení teploty
Snížení teploty v místnosti může omezit množství tepla potřebného k jejímu vytápění. Často uváděné pravidlo, podle něhož každý stupeň dolů znamená přibližně šestiprocentní úsporu, však nelze automaticky vztahovat na celkové náklady domácnosti.
Je třeba rozlišovat mezi tepelnou ztrátou budovy a částkou, kterou konkrétní domácnost zaplatí za vytápění. Výsledné vyúčtování ovlivňují také konstrukce a energetická náročnost domu, tepelné zisky ze slunečního záření a spotřebičů i způsob rozúčtování nákladů.
Proto nelze bez dalších údajů stanovit jednotnou finanční úsporu, kterou každé domácnosti přinese snížení teploty o jeden stupeň. Údaj o úspoře v řádu několika procent je vhodné chápat jako orientační, nikoli jako zaručený výsledek na vyúčtování.
Jak se od roku 2024 rozúčtovává teplo
Od 1. ledna 2024 platí změna pravidel rozúčtování nákladů na vytápění v bytových domech. Vyhláška č. 274/2023 Sb. upravila mimo jiné způsob stanovení základní složky nákladů, která se rozděluje podle započitatelné podlahové plochy, a spotřební složky, která se odvíjí od naměřených hodnot a dalších pravidel rozúčtování.
Základní složka se stanovuje v rozmezí 40 až 60 procent podle energetické náročnosti budovy, přesněji podle jejího průměrného součinitele prostupu tepla. Zbývající část nákladů tvoří spotřební složka. Poměr se tedy neodvozuje pouze od označení energetické třídy budovy, ale od hodnot stanovených příslušnými pravidly.
Rozúčtování zohledňuje také skutečnost, že teplo může mezi byty prostupovat přes stěny, stropy a další konstrukce. Byt s vypnutými radiátory proto nemusí mít nulové náklady na vytápění.
Limity pro nejnižší a nejvyšší náklady
Pravidla rozúčtování stanovují také spodní a horní hranici nákladů na vytápění jednotlivých bytů ve vztahu k průměrným nákladům na metr čtvereční v domě. Uplatnění těchto hranic má omezit výrazné rozdíly mezi byty s velmi nízkou a velmi vysokou vykázanou spotřebou.
Nová úprava snížila spodní hranici z 80 na 70 procent průměrných nákladů na metr čtvereční. Horní hranice zůstala na 200 procentech. Konkrétní částka, kterou domácnost zaplatí, se však odvíjí od pravidel výpočtu a výsledků rozúčtování za celý dům. Samotné procentní limity proto nelze bez dalšího zaměňovat za pevnou sazbu pro každý byt.
Modelový příklad rozdělení nákladů
V bytovém domě s celkovými ročními náklady na vytápění 300 000 korun a vytápěnou plochou 2 000 metrů čtverečních činí průměrný náklad 150 korun na metr čtvereční. U bytu o rozloze 60 metrů čtverečních by průměrný roční náklad odpovídal 9 000 korunám.
Pokud by se v modelovém příkladu základní složka stanovila na 60 procent a spotřební složka na 40 procent, připadlo by na základní složku 5 400 korun a na spotřební složku 3 600 korun. Jde však pouze o výchozí rozdělení průměrných nákladů. Konečná částka konkrétního bytu závisí na skutečných údajích a uplatnění pravidel rozúčtování.
Byt, jehož obyvatelé topí jen minimálně, tak nemusí dosáhnout nulového vyúčtování. Naopak u bytu s vysokou spotřebou mohou být při splnění podmínek uplatněny horní limity. Výpočet konečných nákladů proto nelze zjednodušit pouze na odečet hodnot z měřidel.
Co mohou domácnosti ovlivnit
Domácnosti mohou snížit potřebu tepla například přiměřeným nastavením teploty, omezením zbytečného přetápění a účelným větráním. Výsledná úspora se ale může lišit podle technického stavu budovy, polohy bytu a způsobu vytápění.
V bytových domech je zároveň důležité rozlišovat mezi vlastní spotřebou a náklady, které se rozdělují podle plochy nebo dalších pravidel. Vypnutí radiátorů proto samo o sobě nezaručuje, že domácnost za vytápění nezaplatí.