Umělá inteligence, autonomní systémy a kvantové počítače mění bojiště rychleji, než na to stačí reagovat zákony. Armáda už nechce jen sledovat, ale okamžitě testovat a nasazovat. Co brzdí revoluci ve výzbroji?
Česká armáda se rozhodla neotálet. Zatímco svět debatuje o budoucnosti umělé inteligence, kvantových počítačů a autonomních robotů, vojáci hledají cestu, jak tyto technologie dostat do praxe co nejrychleji. Hlavní překážkou přitom není nedostatek know-how ani peněz – je jí zastaralá legislativa a pomalé schvalovací procesy.
Na konferenci Ekonomického deníku s názvem „Nová éra inteligence, člověk, stroje a kvantum“, která se 8. září 2026 konala na České zemědělské univerzitě v Praze, se zástupci armády, akademické sféry i technologického prostředí shodli na jednom: technologie se vyvíjejí v měsících, zatímco státní procesy trvají roky. A to je problém, který může Česko stát strategickou výhodu.
Generál: Bojiště se mění rychleji než paragrafy
Brigádní generál Petr Šnajdárek, ředitel Sekce komunikačních a informačních systémů ministerstva obrany, na konferenci otevřeně popsal dilema české armády.
Nejprve definujeme, kde nové technologie skutečně potřebujeme, a teprve potom hledáme konkrétní řešení,
vysvětlil postup rezortu.
Armáda se podle něj intenzivně zabývá možnostmi kvantových technologií při práci s daty, při ochraně komunikace a v dalších vojenských oblastech. Zároveň chce vybudovat prostory pro testování bezosádkových systémů a souvisejících technologií. Největší komplikací ale není samotný technologický vývoj – je to cesta od hotové technologie k jejímu skutečnému nasazení.
Šnajdárek upozornil na zkušenosti z války na Ukrajině, kde se nové technologie dostávají do reálného boje v řádu týdnů, pokud je tlačí bezprostřední potřeby bojiště. Česká armáda ale funguje v rámci českého právního prostředí a pravidel NATO.
Nemůžeme tak jednoduše přeskočit legislativu, veřejné zakázky nebo další pravidla,
konstatoval generál s tím, že právě toto napětí vytváří zásadní handicap.
Kdo odpovídá, když AI udělá chybu?
Plukovník gšt. Jiří Veselý z Univerzity obrany v debatě otevřel klíčovou otázku: kdo ponese odpovědnost za rozhodnutí autonomního systému? Pokud bude umělá inteligence stále samostatnější, nebude stačit pouze vědět, že funguje. Bude nutné přesně určit, kdo odpovídá za její kroky a co se stane, když udělá fatální chybu.
Podplukovnice Markéta Vršecká z Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany se zaměřila na proměnu velení a budoucího bojiště. Voják budoucnosti podle diskutujících nebude fungovat izolovaně. Do jeho práce budou stále více vstupovat senzory, autonomní prostředky a umělá inteligence, které mohou zpracovávat informace a pomáhat s jejich vyhodnocením.
Propojení člověka a technologií může být jedním z největších posunů moderního vojenství. Neznamená to ale automaticky, že člověk z bojiště zmizí. Naopak. Čím více rozhodování převezmou stroje, tím důležitější bude určit hranici, za kterou už musí zůstat lidská kontrola.
Robot je připravený. Zákon ještě ne
Jiří Mašek, emeritní děkan Technické fakulty České zemědělské univerzity, přinesl do debaty pohled z civilního prostředí. Na příkladu zemědělství ukázal, že robotické systémy už nemusí být technologií vzdálené budoucnosti. Některé jsou připravené pro reálné použití, jejich nasazení ale mohou brzdit pravidla a legislativa.
Stejný problém se tak objevuje v armádě i mimo ni. Nejde pouze o to, zda dokážeme nový stroj vyrobit. Musíme také vytvořit podmínky, ve kterých ho lze bezpečně a smysluplně používat. Konkrétní ukázkou spolupráce akademické sféry s praxí se stal Hecthor, robotická platforma schopná pracovat dálkově řízeně i autonomně, kterou vyvinuli vědci a studenti přímo na Technické fakultě ČZU.
Martin Pelikán z Katedry informačního inženýrství Provozně ekonomické fakulty ČZU upozornil na ještě širší důsledek spojení AI a robotiky. Pokud stroje skutečně převezmou významnou část lidské práce, může společnost stát před zásadní zkouškou. Technologie mohou přinést méně práce, kratší pracovní dobu a nový způsob života. Stejně tak mohou prohloubit rozdíly mezi lidmi, pokud z jejich přínosů budou těžit především nejsilnější hráči.
Lukáš Sedláček z Innovation Week upozornil na další rozměr. Umělá inteligence není jen další technologickou vlnou. Může měnit samotné schopnosti člověka a jeho představu o vlastní roli. Pokud začneme stále více úkolů přenechávat strojům, můžeme část svých schopností přestat sami používat.
Bez kritického myšlení se AI neobejde
Jan Kočí z Institutu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace Technické univerzity v Liberci zdůraznil, že problém není pouze v samotné technologii. Člověk musí vědět, jak AI používat a kdy jejím výsledkům nevěřit.
To vyžaduje kritické myšlení a odpovídající vzdělávání. Neznamená to, že se z každého člověka musí stát matematik nebo programátor. Lidé ale potřebují rozumět alespoň základům technologií, které budou stále více ovlivňovat jejich práci.
Kočí zároveň zdůraznil význam aplikovaného výzkumu a spolupráce mezi akademickou sférou, armádou a firmami. Pokud stát nebo armáda dokážou přesně pojmenovat problém, univerzity mohou hledat konkrétní řešení.
Pavel Jandura, vedoucí Laboratoře bateriových systémů a elektromobility Technické univerzity v Liberci, přinesl do diskuse téma, bez kterého se žádná technologická revoluce neobejde: energie. Vývoj bateriových systémů ukazuje, jak důležitá je spolupráce univerzit s firmami. Akademici mohou pomoci s vývojem konkrétních technologií, jejich cesta na trh ale vyžaduje další kroky – od výroby přes homologaci až po komercializaci.
Pro armádu má energetická bezpečnost ještě další rozměr. Bez elektřiny a dostatečné kapacity pro ukládání energie nefungují ani moderní komunikační a bezpilotní systémy.
Kvantum může změnit pravidla hry
Nad celou debatou viselo ještě jedno velké téma: kvantové technologie. Kvantové počítače už existují, ale nejsou univerzální náhradou klasických počítačů. Jejich potenciál spočívá ve specifických typech výpočtů, které mohou být pro klasické stroje mimořádně náročné.
Jejich další rozvoj může mít zásadní význam také pro bezpečnost a šifrování. Právě proto je důležité přemýšlet o ochraně dat nejen podle toho, co dokážou počítače dnes, ale také podle toho, co mohou dokázat za deset, dvacet nebo třicet let. To je zároveň jedna z oblastí, kde se propojují zájmy armády, univerzit i průmyslu.
Z vystoupení všech účastníků vyplynula společná věc. Technologická budoucnost není otázkou jednoho oboru. Armáda řeší, jak dostat AI, autonomní systémy a kvantové technologie do bezpečného používání. Univerzity hledají cesty, jak technologie vyvíjet, testovat a učit. Firmy řeší jejich výrobu a komercializaci. A společnost se musí připravit na změny, které mohou zasáhnout pracovní trh i způsob života.
Česká republika přitom nemusí stát mimo technologický vývoj. Má výzkumná pracoviště, univerzity, firmy i odborníky schopné nové technologie vyvíjet a používat. Rozhodující ale bude, zda se podaří všechny tyto části propojit. V technologickém závodě totiž nemusí vyhrát ten, kdo jako první vymyslí nejlepší algoritmus, robota nebo kvantový počítač, ale ten, kdo jako první dokáže novou technologii bezpečně, smysluplně a včas dostat do skutečného života.