Víte, že existují lidé, kteří jakoukoliv hudbu považují za nesrozumitelný randál? A jiní si zase z oblíbené hudby umí odnést doslova celotělový zážitek? Tak moc jsme rozdílní, přitom ani jedna skupina není ani lepší, ani horší.
Schválně se zamyslete, co všechno vám přináší potěšení. Skutečně smyslové rozkošné potěšení.
Jídlo, sex, finance, sluníčko, teplá koupel, hudba, emoce z filmu – možná něco ucítíte silněji něco slaběji. I u hudby je třeba rozlišit, jestli se vám líbí, nebo ne. Zásadní je, jestli se vám při této činnosti aktivuje dopamin, který známe jako „hormon štěstí“ – klíčové složky našeho systému odměn.
Někteří lidé hudbu vůbec necítí
Říká se tomu hudební anhedonie podle jeho zjištění netrpí poruchou sluchu ani celkovou dysfunkcí mozku a na jiná potěšení – třeba na jídlo, sex nebo finanční odměnu – reagují běžným způsobem.
Chladnými je nechává pouze hudba, těchto lidí je prý podle odhadů 3 – 4 %. Jak píše web Vice.com, snímkování mozku ukázalo, že u těchto lidí chybí silné nervové propojení mezi sluchovou sítí, která zpracovává zvuk a centrem odměn, které reaguje na příjemné podněty. Výsledek?
Ani ten největší hit u nich centra odměny v mozku prostě neprobudí. Na vině může být genetika, utváření mozku. Někteří tvrdí, že náchylnější k tomu jsou lidé, kteří vyrůstali v prostředí bez dostatečných emočních stimulů, nebo hudba nebyla součástí jejich vyrůstání. Pak ji vnímají spíše jako kulisu, nikoliv jako prožitek.
Není to potěšení? Nic mi to neříká
Tito lidé jednoduše necítí rytmus, občas sice mohou mít nějaký oblíbený hit, ale není to o tom, že by je vyloženě uspokojoval. Hudbu obecně nevyhledávají.
Na druhé straně spektra jsou lidé, kteří mají z poslechu hudby doslova celotělový prožitek. Jsou to ti, kteří mají hudbu spojenou s emocemi, při poslechu mají husí kůži, mrazení nebo cítí dojetí či až extatické pocity.
Na Redditu se k tématu vyjadřovalo více lidí a někteří ve smyslu, že smysl pro hudbu získali až s pubertou nebo v dospělosti. To může souviset s jistým dozráváním neurálních sítí v rámci vývoj emozku.
Ti, kteří hudbu i nadále nemusí, skutečně dávají přednost tichu nebo jemnému šumu.
Vždycky mě fascinovalo, jak může být hudba tak zajímavá, že se s ní vyplatí obsesivně zabývat, i když intelektuálně chápu, že to neprožívám stejně. (Vanvidum, Reddit)
Někdy ale nevylučují třeba poslech písní kvůli textu a slovům, nebo beaty při cvičení, které pomáhají udržet rytmus. Ale nepůsobí na jejich emoce, poslech jim není schopen změnit náladu.
Jak jsou na tom ti na druhé straně? Často se také objevoval názor, že například hip hop lidem s rozvinutým citem pro hudbu přijde velmi nepříjemný.
Těmto lidem hudba nečinila žádné potěšení, v průběhu pokusu neměli chuť si hudbu zopakovat nebo koupit. V tělesných reakcích nevykazovali změny.
Důkazem je nulová tělesná reakce
To se, jak uvádějí Ferreri a její kolegové, odrazilo i v jejich fyziologických reakcích. Podle nich bylo možné snížený pocit potěšení pozorovat nejen ve změněné vodivosti kůže, ale také v dalším zajímavém detailu: hudba u testovaných osob nevyvolávala husí kůži – typický znak nejen chladu, ale i pozitivního vzrušení.
Po umělém podání dopaminu měla hudba na účastníky silnější účinek.
„Užívání si hudební skladby, touha ji slyšet znovu a ochota za ni utratit peníze – to vše souvisí s uvolňováním dopaminu,“ uzavírá spoluautor Antoni Rodríguez Fornell s tím, že tento hormon nás nutí poslouchat oblíbenou hudbu znovu a znovu.
Zkuste si poslechnout 8 K hudbu ve sluchátkách. Máte husí kůži? Pak rozhodně nepatříte mezi ta 4 % lidí.
Využití například pro léčbu poruch příjmu potravy
Celé pochopení mechanismu emoční stimulace a pocitu odměny by mohlo pomoci při léčbě poruch, které s dopaminovým centrem přímo souvisí.
„Podobný mechanismus by mohl být základem individuálních rozdílů v reakcích na jiné odměňující podněty,“ říká autor a neurovědec Josep Marco-Pallarés z Barcelonské univerzity. „Zkoumání těchto okruhů by mohlo připravit cestu pro nový výzkum individuálních rozdílů a poruch souvisejících s odměnou, jako je anhedonie, závislost nebo poruchy příjmu potravy.“
Tým nyní spolupracuje s genetiky na určení genů, které by mohly přispívat k hudební anhedonii. Plánují také prozkoumat, zda tento stav zůstává v průběhu času stabilní, nebo se může v průběhu života člověka měnit – a zda by se hudební anhedonie nebo podobné stavy nakonec daly zvrátit.