Evropský obranný průmysl zažívá nebývalý růst – výrobci munice, tanků a dronů překonávají i Spojené státy. Zároveň ale zůstávají klíčové závislosti, od stealth technologií až po satelitní zpravodajství. Cesta k úplné autonomii tak bude trvat roky a vyžaduje jednotu, investice i strategickou vizi.
Po většinu studené války Evropa předpokládala, že její průmyslová role v obraně je druhořadá vůči americké bojové síle a že masová výroba munice zůstává na druhé straně Atlantiku. O osm desetiletí později se tato logika začíná obracet: ne proto, že je kontinent plně vyzbrojen, ale proto, že jediná evropská společnost je již schopna vyrobit za rok více nábojů než celý americký vojenský průmysl.
Změna americké politiky pod Trumpovým vedením, s takovými extrémními nadsázkami, jako je možná anexe Grónska a rostoucí tlak na to, aby Evropa převzala vlastní obranu, znovu otevřela otázku, která se po desetiletí zdála být zbytečná: zda bude kontinent schopen se vyzbrojit a bránit bez Spojených států.
Související článek
Odpověď analytiků a politiků zní ano, ale s důležitými nuancemi, protože nahrazení amerického vojenského deštníku – od personálu přes vybavení až po kritické schopnosti – by stálo odhadem 1 bilion dolarů a vyžadovalo by roky průmyslové a strategické transformace.
Deník Wall Street Journal nedávno přinesl zprávu o jedné skutečnosti: po desetiletích podfinancování a roztříštěnosti zažívá evropský obranný průmysl největší akceleraci od dob studené války, kterou způsobila válka na Ukrajině a masivní nárůst vojenských výdajů.
Výroba bezpilotních letounů, munice, obrněných a pozemních systémů prudce vzrostla, nové společnosti vznikají v rekordním čase a velké skupiny rozšiřují továrny a pracovní síly, což je podporováno politickým a finančním prostředím, které by ještě před pěti lety bylo nemyslitelné. Díky tomuto přezbrojení se Evropa stala mnohem dynamičtějším průmyslovým hráčem, i když stále nerovnoměrně v jednotlivých odvětvích.
Evropa loni vydala na obranu přibližně 560 miliard dolarů, což je dvakrát více než před deseti lety, a je na nejlepší cestě dosáhnout do roku 2035 téměř 80 % investic Pentagonu do vybavení, přičemž v roce 2019 to bylo méně než 30 %.
Tato změna nejen přibližuje operační autonomii, ale také hrozí, že sníží váhu amerických výrobců na trhu, který dnes přispívá až 10 % jejich příjmů, a podpoří pomalý, ale znatelný posun směrem k výzbroji vyráběné na samotném kontinentu.
V některých oblastech se Evropa již nejen brání, ale předčí i Spojené státy. Společnosti jako Rheinmetall budou brzy schopny vyrábět více dělostřelecké munice ráže 155 mm než celý americký průmysl dohromady, zatímco kontinent dominuje výrobě bojových tanků, lodí a ponorek, které se úspěšně vyvážejí do celého světa.
Názvy jako tank Leopard, evropské loděnice a vzestup výrobců dronů v malých zemích, jako je Estonsko, jsou přednostmi, které ilustrují solidní a stále konkurenceschopnější průmyslovou základnu.
Navzdory pokroku přetrvávají kritické nedostatky, které omezují skutečnou nezávislost: Evropa například nemá vlastní stíhačky stealth a je závislá na Spojených státech, pokud jde o tzv. satelitní zpravodajství, protiraketovou obranu, vojenské cloudové výpočty a rakety velmi dlouhého doletu.
A nejen to. Jak vidíme, zůstává vázána na údržbu a modernizaci amerických systémů, jako jsou F-35 a Patriot. Tyto mezery vysvětlují, proč mnoho zemí nadále nakupuje výzbroj mimo kontinent, i když deklarují záměr posílit strategickou autonomii.
Více než nedostatek technologií je jednou z hlavních překážek politická a průmyslová roztříštěnost. Každá země chce mít vlastní letadlo, tank a loď, což rozmělňuje investice, zpožďuje programy a prodražuje výrobu.
Tato roztříštěnost zpomaluje vyzbrojování, nutí využívat externí dodavatele (např. Jižní Koreu v případě Polska) a znesnadňuje Evropě jednat jako soudržný blok schopný rychle reagovat na závažné krize.
Odborníci se zkrátka shodují, že Evropa se může vyzbrojit a bránit, ale ne okamžitě, nýbrž postupně. Projekty raket dlouhého doletu, satelitních konstelací a větší průmyslové integrace již probíhají a země jako Francie a Spojené království se snaží snížit klíčové závislosti.
Přesto bude značná míra podpory ze strany USA nevyhnutelná i v příštích letech, což z tohoto závodu o bilion dolarů činí poněkud jiný hybrid než náhlý rozchod s Washingtonem, který se spíše podobá pomalému a složitému přechodu k soběstačnější evropské obraně.
Kromě toho se zintenzivnila obranná spolupráce mezi evropskými zeměmi díky iniciativám, jako je program stálé strukturované spolupráce EU (PESCO), který usiluje o zlepšení obranné spolupráce a rozvoj společných vojenských schopností. Tyto iniciativy jsou nezbytné k překonání roztříštěnosti a k vybudování integrovanější a účinnější evropské obrany.
Ačkoli Evropa učinila významné kroky směrem k větší obranné autonomii, cesta k úplné nezávislosti je dlouhá a složitá. Klíčem k dosažení robustní a soběstačné evropské obrany v budoucnosti jsou pokračující spolupráce a strategické investice.