12. listopadu 1954 opustili poslední zadržovaní cizinci Ellis Island a slavná imigrační stanice u New Yorku navždy ukončila provoz. Za 62 let zde prošlo kontrolou více než 12 milionů lidí hledajících nový domov v Americe.
Konec éry masové imigrace
Když 12. listopadu 1954 opustili poslední zadržovaní cizinci Ellis Island, skončila jedna z nejdramatičtějších kapitol americké historie. Malý ostrov v newyorském přístavu, který se stal symbolem amerického snu, zpracoval od roku 1892 více než 12 milionů přistěhovalců z celého světa.
Poslední osobou zadrženou na ostrově před jeho uzavřením byl norský námořník Arne Peterssen. O sedmnáct dní později, 29. listopadu 1954, vyplul trajekt „Ellis Island“ na svou poslední cestu a ostrov zůstal opuštěný.
Ředitel imigračního úřadu Edward J. Shaughnessy při návštěvě ostrova v roce 1953 konstatoval absurditu provozu:
Na ostrově je pouze 237 zadržených osob, ale o ně se stará 250 zaměstnanců!
Toto zjištění jen potvrdilo, že éra masové imigrace definitivně skončila.
Od pirátské šibenice k bráně do Nového světa
Historie ostrova sahá hluboko do koloniální minulosti. V 18. století sloužil jako popraviště pirátů – v roce 1765 zde byl oběšen nechvalně známý pirát Anderson, po němž dostal ostrov přezdívku Gibbetův ostrov. Ještě v roce 1839 zde byl popraven pirát a vrah Cornelius Wile.
Ostrov získal jméno po obchodníkovi Samuelu Ellisovi, který jej vlastnil koncem 18. století. V roce 1808 ho stát New York odkoupil za 10 000 dolarů a předal federální vládě. Armáda zde vybudovala Fort Gibson na obranu přístavu, který sloužil během války s Británií v roce 1812.
Zásadní změna přišla v roce 1890, kdy Kongres nařídil odstranění nebezpečného muničního skladu námořnictva a uvolnil 75 000 dolarů na přestavbu ostrova pro imigrační účely. O dva roky později, 1. ledna 1892, se Ellis Island oficiálně otevřel jako federální imigrační stanice.
První i poslední: příběhy lidí na ostrově
Prvním oficiálně zprocesovaným imigrantem byla patnáctiletá irská dívka Annie Mooreová, která 1. ledna 1892 na přivítanou dostala pamětní zlatý desetidolar. Do konce prvního roku provozu prošlo stanicí přes 400 000 lidí.
Rekordní rok přišel v roce 1907, kdy úředníci vyšetřili 1,2 milionu příchozích. Hlavní budova nestačila zvládnout nápor, fronty se táhly přes celý ostrov. Podmínky byly tak chaotické, že prezident Theodore Roosevelt v roce 1902 zahájil reformní kampaň proti byrokratické korupci a špatnému zacházení s cizinci.
Tragédii přinesl požár 14. června 1897, který zničil všechny dřevěné budovy. Všichni zaměstnanci i imigranti museli být evakuováni, zpracování se dočasně přesunulo do Barge Office na Manhattanu. Nová protipožární hlavní budova byla otevřena 17. prosince 1900 a prvního dne v ní prošlo kontrolou 2 251 lidí.
Válečné roky a úpadek ostrova
První světová válka dramaticky snížila příliv imigrantů. Ostrov začal sloužit jako námořní zásobovací stanice a lazaret pro raněné vojáky. V noci 30. července 1916 způsobili němečtí sabotéři explozi muničního skladu na nedalekém Black Tom Islandu v New Jersey – výbuch rozbil okna na Ellis Islandu a poškodil nosnou konstrukci paže Sochy svobody. Ostrov musel být krátce evakuován.
Po válce sloužil Ellis Island k zadržování anarchistů a bolševiků zatčených během Palmerových razií v prosinci 1919. Během druhé světové války zde bylo internováno přibližně 1 000 nepřátelských cizinců německé, italské a japonské národnosti.
Zásadní ránu imigračnímu provozu zasadil zákon o národnostních kvótách z roku 1924. Imigranti nově museli získat víza na amerických konzulátech ještě před nástupem na loď. Kvóty podle země původu drasticky omezily počet příchozích a Ellis Island ztratil svůj původní význam.
Od opuštěné ruiny k národní památce
Po uzavření v listopadu 1954 prohlásila federální vláda ostrov za nadbytečný majetek a předala ho General Services Administration. Ellis Island upadl v zapomnění, budovy chátraly a zarůstaly plevelem.
Záchranu přinesl až prezident Lyndon Johnson, který 11. května 1965 vyhláškou podle zákona o starožitnostech z roku 1906 připojil Ellis Island k národní památce Sochy svobody. Kontrolu převzala National Park Service.
V letech 1973 až 1975 inicioval dr. Peter Sammartino z Fairleigh Dickinson University úklidovou kampaň. Od května 1976 do září 1984 byl ostrov poprvé otevřen veřejnosti pro prohlídky.
Prezident Ronald Reagan v květnu 1982 oznámil plán na restaurování Sochy svobody i Ellis Islandu. Projekt obnovy mezi lety 1986 a 1990 stál 156 milionů dolarů. Obnovený ostrov slavnostně otevřel 10. září 1990 viceprezident J. Danforth Quayle spolu s Lee Iacoccou, předsedou nadace Statue of Liberty-Ellis Island Foundation.
Spor o ostrov a současnost
V roce 1998 rozhodl Nejvyšší soud USA v poměru 6:3 o rozdělení suverenity nad ostrovem mezi New York a New Jersey po žalobě podané státem New Jersey. New York si ponechal původních 3,3 akru, New Jersey získalo zbývajících 24 akrů vytvořených navážkou.
Významná část zeminy použité na rozšíření ostrova z původních 3,3 akru na dnešních 27,5 akru pocházela z výkopů při stavbě newyorského metra. Umělé rozšíření probíhalo postupně od roku 1905, kdy byla vytvořena pětiakrová Island 3 pro pavilony nakažlivých nemocí.
Na jaře 2001 otevřelo na Ellis Islandu American Family Immigration History Center, dnes známé jako Records Discovery Center, kde mohou návštěvníci pátrat po stopách svých předků. National Park Service od roku 1999 plánuje stabilizaci chátrající jižní části ostrova (Islands 2 a 3), kde stále stojí opuštěné nemocniční budovy připomínající slavnou minulost brány do Nového světa.