Dlouho předtím, než se Donald Trump dostal do Bílého domu, a dokonce ještě před vítězstvím socialistické revoluce v roce 1959, zaujímal ostrov Kuba výsadní místo ve strategickém uvažování Washingtonu. Důvodem není ani tak jeho politický systém, jako spíše mnohem trvalejší faktor: jeho geografie.
Vnitropolitika a geostrategie: dvě tváře tlaku na Kubu
Eskalace nepřátelství vůči Havaně je v první řadě reakcí na domácí politické motivy. Marco Rubio, současný ministr zahraničí, má za sebou kariéru úzce spjatou s protikomunistickou kubánsko-americkou lobby usazenou na Floridě. K tomu se přidává naléhavá snaha hnutí MAGA předvést vojenské vítězství ještě před blížícími se volbami v polovině volebního období, tzv. mid-term.
Za těmito politickými motivy se skrývá dalekosáhlý geostrategický kalkul zaměřený na Floridský průliv, mořský pruh oddělující ostrov od Floridského poloostrova, který funguje jako jedna ze dvou vstupních a výstupních bran do Mexického zálivu.
Obsese s dvoustaletou historií
V průběhu 19. století působil rodící se americký imperialismus v prostředí poznamenaném přítomností evropských mocností v Karibiku a západním Atlantiku. Kuba vynikala nad všemi ostatními územími svou polohou: zasazená mezi Mexický záliv a Atlantický oceán a pouhých 150 kilometrů od Key West, střeží ostrov jednu z nejdůležitějších námořních tras na této polokouli.
Význam této trasy lze lépe pochopit, pokud se zaměříme na říční systém, který ústí do zálivu. Po koupi Louisiany v roce 1803 začaly Spojené státy ovládat síť řek Mississippi, Missouri a Ohio, což z New Orleans učinilo velký vývozní přístav země pro zemědělské produkty. Všechno toto bohatství muselo být vyvezeno na moře a Floridský průliv spolu s Yucatánským průlivem mezi Kubou a mexickým poloostrovem představovaly přirozené výstupy na mezinárodní trhy.
Vojenským expertům té doby to bylo již jasné. V roce 1890 vydal námořní stratég Alfred Thayer Mahan knihu Vliv námořní moci na historii, v níž argumentoval, že globální vliv Washingtonu závisí na ovládnutí tří úzkých míst, tedy úzkých a snadno zablokovatelných námořních průchodů: Yucatánský průliv, Floridský průliv a Istmický průliv, dnes známý jako Panamský průliv. Více než století poté se hnutí MAGA k tomuto přístupu vrátilo s pozoruhodným nadšením.
Od Španělska po Sovětský svaz: úžina jako konstanta
Dokud si španělská koruna udržela Kubu, Floridu a další karibské enklávy, měla záviděníhodnou pozici, z níž mohla ovlivňovat americkou námořní dopravu. Ačkoli úpadek španělské říše oslabil její vojenskou sílu, Washington se obával, že jiná evropská mocnost, zejména Velká Británie nebo Německo, využije ostrov jako námořní základnu k zablokování průlivu nebo k ohrožení New Orleans.
Tato obava se s oslabováním Španělska ještě prohlubovala. Křehká, ale strategicky umístěná Kuba mohla nakonec posloužit jako platforma pro jakéhokoli mimoregionálního soupeře. Španělsko-americká válka z roku 1898 tuto rovnici vyřešila: vítězství umožnilo Washingtonu odstranit poslední významnou imperiální přítomnost u bran Mexického zálivu a nastolit nepřímou kontrolu nad námořními cestami mezi Kubou a Floridou.
Během první poloviny 20. století Spojené státy nad ostrovem uplatňovaly pevnou kuratelu a zabránily vnějším aktérům zneužít jeho polohu. Vítězství kubánské revoluce a následné spojenectví Havany s Moskvou tuto rovnováhu narušily. Raketová krize v roce 1962 dramaticky ukázala, že kontrola nad Floridským průlivem zůstává pro národní bezpečnost Spojených států i nadále zásadní otázkou.
S pádem Sovětského svazu ztratila Kuba svůj význam jako bezprostřední strategická hrozba, i když určité kruhy washingtonského establishmentu nikdy nepřestaly mít obavy z možné ztráty vlivu nad tímto námořním koridorem. Nyní, v kontextu hemisférického ústupu prosazovaného Trumpem a strategie vyhnání Číny z Latinské Ameriky, se tlak na tuto karibskou zemi výrazně zintenzivnil a průliv se opět ocitl v centru pozornosti.
Mexický záliv: ekonomický motor pod dohledem
Floridský průliv má přímý význam pro Trumpovu ekonomickou agendu, protože představuje jeden ze dvou námořních výstupů z Mexického zálivu, té kolosální vodní plochy, kterou se prezident pokusil přejmenovat na Záliv Spojených států.
Čísla mluví sama za sebe. Zhruba polovina celostátní kapacity rafinace ropy a zpracování zemního plynu se soustřeďuje na pobřeží zálivu. Jeho vody poskytují přibližně 40 % rybích produktů spotřebovaných v zemi a jsou domovem mořských vrtných plošin, které ročně vytěží více než 650 milionů barelů ropy, přičemž barel je standardní měrnou jednotkou ropy odpovídající přibližně 159 litrům.
K tomu všemu se přidává další lákadlo. Geologové z Geologické služby Spojených států odhadují, že severní kubánská pánev skrývá dosud neobjevené energetické zásoby značného rozsahu: asi 4,1 miliardy barelů ropy a 13,3 bilionu kubických stop zemního plynu. Většina těchto potenciálních zdrojů by se nacházela v mořských oblastech u kubánského pobřeží, konkrétně v bezprostřední blízkosti průlivu.
Ne dnes, ale zítra
Spojené státy nemají bezprostřední potřebu ovládat Kubu ani Floridský průliv. Washington může touto námořní cestou plout bez omezení a Mexický záliv využívá bez významnějších komplikací.
Geostrategická logika spíše směřuje do budoucnosti. Získání ostrova by představovalo pojistku pro americkou hemisférickou hegemonii: zaručilo by, že ani Čína, ani žádná jiná velká soupeřící mocnost nebude moci někdy v budoucnu využít kubánské území k uškrcení ekonomiky Spojených států.
Jinými slovy: ovládnout dnes Floridský průliv znamená chránit se před scénářem, že v budoucnu nějaký nepřátelský aktér využije tento úzký průliv jako páku k vyvíjení tlaku, stejně jako Írán ohrožuje globální ropnou dopravu v Ormuzském průlivu, úzkém průlivu mezi Perským zálivem a Arabským mořem, nebo jak to dělají jemenskí Hútíové v Bab al-Mandab, úzkém průlivu spojujícím Rudé moře s Indickým oceánem.