Každý den zeje na českých pracovištích obrovská prázdnota. Průměrně chybí 213 800 lidí, o sedmnáct procent víc než před deseti lety. Proč Češi marodí častěji? Které profese drtí tělo nejbrutálněji? A kolik peněz vám skutečně přistane na účtu, když vás složí chřipka nebo bolavá záda?
Epidemie vyčerpání? Proč česká pracoviště zejí prázdnotou
Česká pracoviště v roce 2025 přišla kvůli nemocem a úrazům o obrovské množství pracovních dnů. V roce 2025 bylo v Česku nemocensky pojištěno 4,71 milionu lidí a bylo nahlášeno téměř 2,5 milionu případů dočasné pracovní neschopnosti. Průměrný pojištěnec strávil na neschopence 16,6 dne, což v souhrnu představuje přibližně 78 milionů kalendářních dnů pracovní neschopnosti.
Přesto statistiky neukazují, že by Češi byli v pracovní neschopnosti každý rok stále déle. Naopak: počet případů ve srovnání s předpandemickým rokem 2019 výrazně vzrostl, ale jednotlivé neschopenky jsou kratší.
V roce 2025 bylo evidováno 2,498 milionu případů dočasné pracovní neschopnosti. Oproti roku 2019 jde o nárůst o 583 tisíc případů, tedy o 30,5 procenta. Průměrná délka jednoho případu však klesla z 42,4 dne v roce 2019 na 31,2 dne v roce 2025.
Každý den tak v průměru chybělo na pracovištích kvůli dočasné pracovní neschopnosti 213 830 nemocensky pojištěných osob. Průměrné procento pracovní neschopnosti dosáhlo 4,5 procenta, stejně jako v roce 2024.
Ženy versus muži: Kdo marodí déle?
Mezi nemocensky pojištěnými mají ženy mírnou převahu. V roce 2025 bylo pojištěno 2,397 milionu žen a 2,310 milionu mužů, tedy přibližně 51 procent žen oproti 49 procentům mužů.
Ženy zároveň vykázaly vyšší průměrné procento pracovní neschopnosti, 4,9 procenta oproti 4,2 procentům u mužů. Když už však dočasná pracovní neschopnost nastane, muži v ní podle statistiky zůstávají v průměru o něco déle.
Průměrná délka jednoho případu činila u mužů 31,6 dne, zatímco u žen 30,9 dne.
Rozdíl mezi pohlavími je tedy poměrně malý. Zajímavější rozdíly se objevují při pohledu na jednotlivá odvětví a na to, které profese tělo nejvíce zatěžují.
Automobilový průmysl vede
Nejčastěji se neschopenky objevovaly ve zpracovatelském průmyslu. V roce 2025 v tomto odvětví připadalo na 100 nemocensky pojištěných osob 69 nově hlášených případů pracovní neschopnosti.
Ještě vyšší hodnota byla zaznamenána v automobilovém průmyslu. Na 100 pojištěnců zde připadlo 81,6 nově hlášených případů pracovní neschopnosti.
Na opačném konci žebříčku se nacházely například činnosti v oblasti nemovitostí a profesní, vědecké a technické činnosti, kde bylo evidováno méně než 30 případů na 100 pojištěnců.
Nejčastější neschopenky ale neznamenají zároveň nejdelší absenci. Nejdéle trvala jedna pracovní neschopnost v zemědělství, lesnictví a rybářství, v průměru 46,2 dne. Následovala těžba a dobývání s průměrnou délkou 44,8 dne a stavebnictví s 41,2 dny.
Naopak nejkratší průměrnou délku měly neschopenky v informačních a komunikačních činnostech, kde trvaly v průměru 18 dní. Ve vzdělávání to bylo 20,9 dne.
Více neschopenek, ale kratší léčba
Na první pohled mohou čísla působit alarmujícím dojmem. Počet případů je totiž výrazně vyšší než před pandemií. Avšak samotný počet prostonaných dnů se v posledních letech příliš nemění.
Důvodem je zkracování průměrné délky jednotlivých případů. Zatímco v roce 2019 trvala jedna neschopenka v průměru 42,4 dne, v roce 2025 to bylo 31,2 dne, tedy o 26 procent méně.
Česká statistika proto neposkytuje jednoduchý obraz o tom, že by lidé byli „čím dál nemocnější“. Spíše ukazuje na vyšší počet případů pracovní neschopnosti kombinovaný s kratším trváním jednotlivých absencí.
Jak se počítá nemocenská?
Kolem nemocenských dávek panuje řada nedorozumění. Jedním z nejčastějších je představa, že stát začíná nemocenskou vyplácet hned první den nemoci.
U zaměstnance tomu tak není.
V prvních 14 kalendářních dnech dočasné pracovní neschopnosti poskytuje zaměstnavatel náhradu mzdy, a to za pracovní dny. Od 15. kalendářního dne potom vzniká při splnění podmínek nárok na nemocenské, které vyplácí Česká správa sociálního zabezpečení.
Výše náhrady mzdy se nepočítá jednoduše jako 60 procent celé mzdy. Vychází z průměrného hodinového výdělku, který se nejprve redukuje podle zákonem stanovených hranic.
Nemocenské vyplácené od 15. dne se pak počítá z denního vyměřovacího základu. Od 15. do 30. dne pracovní neschopnosti činí nemocenské 60 procent redukovaného denního vyměřovacího základu.
Modelový příklad: zaměstnanec s platem 45 tisíc korun
Představme si zaměstnance s hrubou měsíční mzdou 45 000 Kč, který pracuje na plný úvazek 40 hodin týdně. Pro zjednodušený model použijeme průměrný hodinový výdělek 259,60 Kč a předpokládejme, že jeho pracovní neschopnost trvá 18 kalendářních dnů.
V prvních 14 kalendářních dnech by při běžném pětidenním pracovním režimu mohl zameškat například 10 pracovních dnů, tedy 80 hodin.
Jeho průměrný hodinový výdělek 259,60 Kč spadá v roce 2025 do první redukční hranice. Započítává se tedy 90 procent, tedy přibližně 233,64 Kč. Z této částky následně náleží 60 procent jako náhrada mzdy, což představuje přibližně 140,18 Kč za zameškanou hodinu.
Za 80 hodin by tak modelová náhrada mzdy činila přibližně 11 215 Kč.
Od 15. dne přechází výplata na nemocenské. Při zjednodušeném předpokladu, že jeho denní vyměřovací základ odpovídá přibližně 1 479 Kč, se v první redukční hranici započte 90 procent, tedy přibližně 1 332 Kč.
Denní nemocenské při sazbě 60 procent by pak vycházelo přibližně na 799 Kč. Za čtyři kalendářní dny by tak šlo zhruba o 3 196 Kč.
Celková částka z obou zdrojů by v tomto zjednodušeném modelu činila přibližně 14 400 Kč.
Skutečná částka se však může lišit. Výpočet náhrady mzdy vychází z konkrétního průměrného hodinového výdělku a nemocenské se počítá z reálného denního vyměřovacího základu, který se stanovuje podle příjmů v rozhodném období. Nelze tedy přesnou částku nemocenské určit pouze z aktuální měsíční mzdy.
Pozor na vycházky během neschopenky
Další oblastí, kolem které panuje řada mýtů, jsou vycházky.
Ošetřující lékař může při dočasné pracovní neschopnosti povolit vycházky nejvýše v rozsahu šesti hodin denně a v době od 7 do 19 hodin. Nejde tedy o automatické právo volně opouštět místo pobytu po celý den.
Ve výjimečných případech může být povolen zvláštní režim, při němž si pojištěnec může volit dobu vycházek podle svého zdravotního stavu. Takový režim však vyžaduje předchozí souhlas příslušného orgánu sociálního zabezpečení.
Pozor na srovnávání roku 2022
Při práci s dlouhodobými statistikami je potřeba dát pozor také na metodiku.
ČSÚ upozorňuje, že údaje za první pololetí roku 2022 nejsou kvůli tehdejším specifickým okolnostem srovnatelné s údaji za ostatní roky. Neznamená to však, že by celý rok 2022 byl automaticky „chybný“ nebo nepoužitelný. Takové tvrzení by bylo příliš široké.
Pro srovnání dlouhodobých trendů proto dává větší smysl zaměřit se na období před pandemií a na roky po jejím odeznění.
Kolik stojí nemocenské dávky stát?
Výdaje na samotné nemocenské dávky dosáhly v roce 2025 částky 35,8 miliardy korun. Meziročně šlo o nárůst o 1,7 miliardy korun, tedy přibližně o 5 procent.
V přepočtu na jednoho nemocensky pojištěného připadlo na nemocenské dávky 7 596 korun.
Je přitom důležité rozlišovat mezi celkovými náklady spojenými s pracovní neschopností a samotnou dávkou nemocenského pojištění. Prvních 14 dnů totiž zaměstnancům poskytuje náhradu mzdy zaměstnavatel, zatímco nemocenské od 15. dne vyplácí stát prostřednictvím systému nemocenského pojištění.
Co tedy statistiky skutečně říkají?
Čísla z roku 2025 rozhodně ukazují, že Česko eviduje mnohem více případů pracovní neschopnosti než před pandemií. Současně však lidé zůstávají doma v průměru výrazně kratší dobu.
Nejde tedy jednoduše říct, že Češi „více stonají“. Přesnější je říct, že přibývá případů pracovní neschopnosti, zatímco jejich průměrná délka se zkracuje.
Nejvyšší četnost neschopenek byla zaznamenána ve zpracovatelském průmyslu a zejména v automobilovém průmyslu. Nejdelší jednotlivé absence naopak vykázalo zemědělství, lesnictví a rybářství.
A přestože může číslo 78 milionů prostonaných dnů působit obrovsky, v přepočtu na jednoho nemocensky pojištěného člověka šlo v roce 2025 v průměru o 16,6 dne. Právě tento údaj podle ČSÚ zůstává v posledních letech relativně stabilní a přibližně odpovídá také hodnotám z předpandemického období.
Česká pracoviště tedy skutečně každý rok přicházejí o desítky milionů kalendářních dnů práce. Statistiky však zároveň ukazují, že problémem není pouze délka absence, ale především vysoký počet jednotlivých případů pracovní neschopnosti.