20. listopadu 1945 usedlo v sále 600 norimberského justičního paláce 21 hlavních nacistických zločinců. Začal proces, který poprvé v historii soudil jednotlivce za zločiny proti lidskosti a položil základy dnešního mezinárodního práva. Sál je od roku 2020 přístupný veřejnosti.
Přesně před 81 lety vstoupilo do soudního sálu číslo 600 v norimberském justičním paláci 21 obžalovaných z původních 24. Spojenci po druhé světové válce zahájili jeden z nejznámějších procesů v dějinách, ve kterém soudili hlavní pachatele nacistických zločinů. Proces trval do října 1946 a skončil 12 tresty smrti.
Deset nejvyšších trestů vykonal kat přímo v areálu justičního paláce. Někdejší říšský maršál Hermann Göring se popravě vyhnul – spáchal těsně před ní sebevraždu. Osobní tajemník Adolfa Hitlera Martin Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti. Později se ukázalo, že v době odsouzení k smrti už byl mrtvý.
Proč právě Norimberk? Praktické důvody rozhodly
Vítězné mocnosti druhé světové války – Spojené státy, Británie, Francie a Sovětský svaz – vybraly justiční palác v Norimberku z několika důvodů.
Nemá to tedy nic společného s tím, že se tu konaly sjezdy NSDAP. To je až dodatečná interpretace,
říká Nina Lutzová, ředitelka Památníku norimberských procesů.
Klíčové byly praktické faktory: palác nebyl poškozený bombardováním, přímo u něj stála věznice a nedaleko bylo letiště. Město v americké okupační zóně bylo organizačně nejlépe připraveno na vedení tak rozsáhlého procesu.
Tribunál vznikl na základě Londýnské charty z 8. srpna 1945, kterou podepsaly čtyři spojenecké mocnosti. Charta nově definovala zásadní kategorie mezinárodních trestných činů a zakotvila princip individuální trestní odpovědnosti – ani státní funkce, ani výkon rozkazu nezbavují pachatele odpovědnosti.
Sál 600 sloužil soudu až do roku 2020
Záběry ze sálu číslo 600, ve kterém usedali obžalovaní nacisté, obletěly celý svět. Dodnes je mnoho lidí zná z učebnic dějepisu. O to více překvapí, že sál je možné v běžném provozu navštívit teprve od roku 2020. Ještě před pěti lety totiž stále sloužil jako jednací síň bavorského zemského soudu.
Obžalovaní tak desítky let vstupovali do sálu stejnými úzkými dveřmi v dřevěném obložení, kterými stráže přiváděly během norimberských procesů Hermanna Göringa či Rudolfa Hesse. Z původního vybavení se toho dodnes mnoho nedochovalo kvůli přestavbě v 60. letech. Autentické je podle průvodkyně Sophie Brosteanové-Kaiserové hlavně dřevěné obložení a mramorové vstupní portály.
V expozici pak máme i část původní lavice obžalovaných a po přestavbě vystavíme i nově získané předměty, například sluchátka či helmu jednoho z amerických vojáků,
říká Brosteanová-Kaiserová.
Samotný památník je v prostorech sousedících se sálem už od roku 2010. Ročně ho navštíví v průměru 160 tisíc lidí, tři čtvrtiny z nich jsou cizinci.
Proces založený na právu, ne na pomstě
Norimberský proces byl prvním soudem v historii, který využíval systém okamžitého simultánního překladu do čtyř jazyků za pomoci techniky IBM a speciálních sluchátek.
Obžaloba vycházela z obrovského množství materiálů – milionů stran dokumentů, tisíců fotografií a filmových záznamů a stovek výslechů svědků. Prokuratura vznášela obvinění ve čtyřech bodech: spiknutí za účelem vedení útočné války, zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Právě poslední dvě kategorie se staly základními stavebními kameny moderního mezinárodního trestního práva.
Tribunál odmítl námitky obhajoby, že obžalovaní jednali z neznalosti, poslušnosti rozkazu nebo že šlo o akt státní politiky. Zformuloval zásadní princip: Zločiny jsou páchány lidmi, nikoliv abstraktními entitami. Tribunál nesoudil pouze jednotlivce, ale poprvé prohlásil za zločinecké organizace i celé struktury nacistického režimu – například SS, Gestapo, SD či vedení NSDAP.
Naším úkolem jako místa paměti je navíc i to nepřipustit snahy o přepisování dějin, které se tu v poslední době objevují,
zdůraznila historička Lutzová. Podle ní není úkolem památníku připomínat jen historická fakta, ale také to, že proces byl založen na právu, nikoli na pomstě.
Myšlenka z Norimberku zůstává živá
Podle právního vědce Gurgena Petrossiana z Mezinárodní akademie norimberských principů, která sídlí ve stejné budově jako památník, začaly spolu s norimberskými procesy před 81 lety i novodobé dějiny mezinárodního trestního práva. Poválečné události proto mají význam i pro dnešek, i když se v současnosti může zdát, že mezinárodní trestní právo a jeho nejviditelnější hráč – Mezinárodní trestní soud v Haagu – jsou ochromena.
Myšlenka z Norimberku ale zůstává stále živá. Idea totiž nemůže zemřít,
říká Petrossian. Dopad Norimberku na vývoj mezinárodního práva je zásadní. Proces položil základy řady poválečných dokumentů a právních norem: Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy (1948), Ženevských úmluv (1949), Mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu a Mezinárodního trestního soudu (ICC) založeného roku 2002.
Proces ukázal, že mezinárodní právo dopadá i na jednotlivce a že funkce, ideologie či rozkaz nejsou štítem před odpovědností za zločiny proti lidskosti. Připomíná, že spravedlnost je možná i po období masového násilí a že mezinárodní společenství může vytvořit právní rámec na ochranu lidských práv.
