Polovina července 2026. Vody východního Atlantiku se opět staly dějištěm tragédie. Během pěti dnů musela mauritánská pobřežní stráž zasahovat u několika vážných incidentů. Bilance je zdrcující – nejméně 144 lidí zemřelo nebo je pohřešováno v Atlantickém oceánu.
Záchranářům se současně podařilo zachránit 387 migrantů různých národností ze subsaharské Afriky. Mnozí z nich však přežili jen za cenu extrémního fyzického i psychického utrpení.
Pětadvacet dní na širém oceánu
Nejtragičtější událostí byl osud dřevěné pirogy, která vyplula z gambijského města Bufalot směrem ke Kanárským ostrovům. Na její palubě se podle dostupných informací nacházelo přibližně 160 až 180 lidí.
Krátce po vyplutí jí došlo palivo. Bez funkčního pohonu a možnosti změnit kurz se loď stala hříčkou oceánských proudů. Během následujících 25 dní její pasažéři přežívali s minimálními zásobami vody a potravin, vystaveni spalujícímu slunci i náročným podmínkám na otevřeném moři.
Když byla loď v sobotu 18. července nalezena severně od mauritánského Nuadhibú, naživu zůstalo pouze 38 lidí. Přeživší byli převezeni do nemocnic s těžkou dehydratací, podvýživou a rozsáhlými popáleninami způsobenými dlouhodobým pobytem na slunci.
Mezi zachráněnými byly také dvě nezletilé děti ze Senegalu, které během plavby přišly o všechny své rodinné příslušníky.
Jak vypadá cesta po Atlantské migrační trase
Podle humanitárních organizací představuje atlantská migrační trasa jednu z nejnebezpečnějších cest do Evropy.
Typická cesta často začíná na přeplněné dřevěné piroze, na jejíž palubě bývá více než sto lidí. Migranti pašerákům zpravidla zaplatí částky odpovídající jejich celoživotním úsporám v naději, že doplují na Kanárské ostrovy.
Plavidla bývají nedostatečně vybavena, často bez záchranných vest, satelitní komunikace nebo dostatečných zásob vody a potravin. Pokud dojde k poruše motoru nebo navigace, mohou být lodě unášeny oceánskými proudy po mnoho dní.
Extrémní dehydratace, hlad, vyčerpání a dlouhodobé vystavení slunci představují pro pasažéry smrtelné riziko. Lékaři navíc upozorňují, že směs rozlitého paliva a slané mořské vody může způsobovat závažné chemické popáleniny, které jsou u zachráněných migrantů častým zraněním.
Krutá statistika Atlantské trasy
V souvislosti s letošními událostmi se objevují názory, že pokles počtu migrantů připlouvajících na Kanárské ostrovy znamená vyšší bezpečnost této trasy. Humanitární organizace však upozorňují, že takový závěr může být zavádějící.
Podle údajů UNHCR totiž nižší počet úspěšných příjezdů nemusí znamenat menší riziko. Naopak může odrážet skutečnost, že více lodí zmizí na otevřeném moři, aniž by se podařilo zdokumentovat jejich osud.
Alarmující statistiky zveřejnila také španělská organizace Caminando Fronteras. Podle jejích údajů během roku 2024 při pokusech dostat se do Španělska zahynulo nebo zmizelo celkem 10 457 lidí. Přibližně 9 757 z nich připadalo právě na atlantskou trasu, která tak zůstává nejnebezpečnější migrační cestou do Evropy.
Proč lidé podstupují tak obrovské riziko
Důvody, proč lidé nastupují na nebezpečné plavby přes Atlantik, jsou různé, často se však vzájemně prolínají. V Gambii i dalších státech západní Afriky žije značná část obyvatel v chudobě. Mladí lidé čelí vysoké nezaměstnanosti a tradiční zdroje obživy, zejména rybolov, jsou dlouhodobě oslabovány nadměrným průmyslovým lovem.
V Senegalu hrají významnou roli ekonomické problémy, rostoucí životní náklady i dopady klimatických změn. Na cestu se vydávají také lidé prchající před ozbrojenými konflikty či pronásledováním v dalších afrických zemích.
Hlasy veřejnosti a pohled odborníků
Tragédie pravidelně vyvolávají silné reakce veřejnosti. Jeden z komentujících na sociálních sítích napsal:
„Je to strašná tragédie, ale musíme se ptát, proč ti lidé vůbec lezou na ty chatrné skořápky. Pašeráci jim slíbí ráj, vezmou jim peníze a pak je nechají zemřít uprostřed oceánu. Dokud nebudou tvrdě trestáni ti, kteří ty lodě organizují, nic se nezmění. Evropa nemůže zachránit celou Afriku, ale dívat se na umírající děti v přímém přenosu je lidské selhání nás všech.“
Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) však samotné potírání pašeráků nestačí. Mluvčí organizace Matthew Saltmarsh upozornil, že pokles počtu úspěšných připlutí na Kanárské ostrovy neznamená, že se cesta stala bezpečnější. Naopak podle něj zoufalství lidí vede k využívání stále delších a riskantnějších tras z pobřeží západní Afriky.
UNHCR současně dlouhodobě zdůrazňuje, že vedle boje proti převaděčským sítím je nutné rozvíjet legální a bezpečné migrační cesty a podporovat zlepšování životních podmínek v zemích původu. Bez řešení příčin migrace podle organizace hrozí, že budou podobné tragédie pokračovat i v budoucnu.