Osamělost se stala jednou z nejvíce podceňovaných zdravotních hrozeb současnosti a technologie začíná hledat odpovědi tam, kde je společnost zatím nenašla.
Uprostřed této prázdnoty se objevuje Lilmilo, domácí robot vytvořený společností Ecovacs, který se nespokojí s pouhým vysáváním prachu: chce vám dělat společnost.
Tichá epidemie měřená v životech
Odborníci na veřejné zdraví již léta varují, že sociální izolace, zejména u starších lidí, není jen emocionální problém. Trvalá osamělost je spojena se zvýšeným rizikem deprese, poklesu kognitivních funkcí a kardiovaskulárních onemocnění.
Světová zdravotnická organizace se již zabývá osamělostí jako naléhavým problémem veřejného zdraví, zejména v rychle stárnoucích společnostech. Čísla jsou strohá: podle samotné WHO byla v letech 2014 až 2019 sociální izolace spojena s více než 871 000 úmrtími ročně, což odpovídá přibližně 100 úmrtím za hodinu.
Od neviditelného domácího spotřebiče k rozpoznatelné přítomnosti
Domácí roboti již léta zastávají nenápadnou a funkční roli: vysávají, vytírají a sekají trávník, aniž by jim kdokoli věnoval větší pozornost. Jsou sice efektivní, ale zcela neosobní. S robotem Lilmilo se tato logika začíná bořit.
Na první pohled by se Lilmilo dal zaměnit za další evoluci chytrých vysavačů. Integruje pokročilou navigaci, nejmodernější senzory a rozpoznávání prostředí, které mu umožňují pohybovat se po domě s pozoruhodnou autonomií. Jeho účel však přesahuje rámec úklidu. Lilmilo vydává zvuky a reaguje na lidi i na dění kolem sebe. Přestává být neviditelným objektem a stává se něčím, s čím lze interagovat.
Může vás robot skutečně doprovázet?
Této otázce se nelze vyhnout a odpověď je prozatím nuancovaná. Lilmilo necítí, nerozumí emocím a není schopen navázat skutečné vazby. Výzkumníci v oblasti lidského chování však vědí něco podstatného: náš mozek, zejména při absenci sociálních podnětů, má tendenci interpretovat jakoukoli interakci jako přítomnost.
To není nový fenomén. Děje se tak již u hlasových asistentů, robotických domácích mazlíčků a dokonce i u předmětů denní potřeby, kterým spontánně přisuzujeme lidské rysy. Rozdíl je v tom, že v případě Lilmilo byla tato iluze společnosti vytvořena záměrně, a to otevírá nezbytnou debatu: pokud se technologii podaří snížit pocit osamělosti prostřednictvím simulované interakce, stačí to?
U těch, kteří žijí sami, může i minimální podnět – hlas, pohyb, reakce – narušit pocit prázdnoty. Nikdo netvrdí, že robot může nahradit lidské vztahy, ale může zmírnit absenci těch drobných každodenních kontaktů, které tak často považujeme za samozřejmost.
Pes, který vypadá jako živý
Od ostatních domácích robotů se Lilmilo liší především svým tělem, které je navrženo tak, aby napodobovalo domácího mazlíčka. Pod jeho „kůží“ se nachází síť hmatových senzorů rozesetých po celém jeho povrchu, které jsou schopny detekovat lidský kontakt a reagovat na něj. V nose má zabudované mikrofony a kameru, které snímají pohyb, zatímco jeho kloubové části – hlava, krk a ocas – s překvapivou přirozeností napodobují chování psa. Vestavěné reproduktory mu umožňují štěkat a na závěr aktivní systém vyzařování tepla dodává vrstvu realismu, která umocňuje pocit, že máte před sebou něco živého.
Jeho umělá inteligence mu umožňuje rozpoznat, s kým v domácnosti komunikuje, a podle toho přizpůsobit svou osobnost a nabídnout různé reakce různým lidem. Lilmilo zatím není společníkem v plném slova smyslu, ale nezapadá ani do kategorie prostého domácího spotřebiče. Představuje možná další krok v domácí robotice: přechod od robotů pro domy k robotům pro lidi.