Čtyři roky války na Ukrajině zásadně proměnily evropskou bezpečnostní strategii. EU i NATO posilují obranu, ale otázka integrace Ukrajiny a vnitřní rozpory mezi členskými státy zůstávají otevřeným testem evropské jednoty.
Během čtyřleté války na Ukrajině Evropská unie (EU) urychlila své vyzbrojování a zvýšila své povědomí o nutnosti více investovat do vlastní obrany, zatímco její jednota a hodnoty byly podrobeny zkoušce. Tento konflikt změnil evropskou geopolitickou krajinu a přinutil členské státy přehodnotit své strategie obrany a spolupráce.
Prvním významným dopadem konfliktu na EU a její členské státy je uvědomění si, že musí být odpovědnější za svou vlastní obranu, zejména v době nejistoty ohledně nového zahraničněpolitického postoje Washingtonu. Americká administrativa projevila ve srovnání s předchozími administrativami izolacionističtější přístup, takže Evropa musí posílit svou strategickou autonomii.
„Ruská válka proti Ukrajině donutila Evropu přehodnotit, jak dnes bojovat v konfliktu vysoké intenzity,“ řekl agentuře EFE Ian Hernandez, analytik evropské hospodářské politiky z European Policy Centre. Toto přehodnocení vedlo EU k vytvoření nových mechanismů finanční a vojenské pomoci Ukrajině, jakož i k zajištění jejích dodávek vybavení prostřednictvím společných nákupů a posílení její průmyslové základny.
V této souvislosti EU věnovala novou pozornost článku 42.7 Smlouvy o Evropské unii, který stanoví vzájemnou podporu v případě ozbrojené agrese. Tento článek, podobně jako článek 5 NATO, získal v evropské obranné strategii významné postavení, ačkoli jeho praktické provádění zůstává předmětem diskusí.
Oživila se dokonce i debata o vytvoření evropské armády a dokonce i šéfka diplomacie EU Kaja Kallasová tvrdila, že Evropa musí diskutovat o vlastním jaderném odstrašení, protože je v současné době závislá na Spojených státech. Tato debata o evropském jaderném odstrašení odráží rostoucí obavy o dlouhodobou bezpečnost kontinentu.
Kristine Berzina, výzkumná pracovnice pro obranu USA a transatlantickou bezpečnost v think tanku German Marshall Fund, řekla agentuře EFE, že Evropa si uvědomila, že čelí stejnému starému protivníkovi; Rusko považuje návrat zemí bývalého východního bloku na svou západní dráhu za hrozbu. Toto vnímání posílilo potřebu jednotné a koordinované reakce EU a NATO.
Prvním důsledkem války pro Severoatlantickou alianci bylo její rozšíření. Bývalý alianční generální tajemník Jens Stoltenberg říkával, že Rusko chtělo „méně NATO“ v blízkosti svých hranic, ale dostalo „přesný opak“. V roce 2023 vstoupilo Finsko, čímž se hranice Aliance s Ruskem zdvojnásobily, a v roce 2024 následovalo Švédsko, které se po desetiletích vojenské neangažovanosti připojilo. Toto rozšíření NATO je jasným signálem, že Aliance je připravena chránit své členy a odrazovat od budoucí agrese.
NATO začalo poskytováním nesmrtící pomoci Kyjevu, přešlo k organizování výcviku jeho jednotek a dodávkám zbraní poskytnutých spojenci a v poslední době k organizování nákupu amerických zbraní a munice pro Ukrajinu Evropany a Kanadou. Tato podpora byla pro ukrajinský odpor klíčová a prokázala schopnost NATO přizpůsobit se novým hrozbám.
Mezitím Aliance také zaznamenala, že tito spojenci zvýšili své výdaje na obranu a přijali nové závazky k jejich dalšímu zvyšování, což podle Hernandeze znamená, že NATO již není „strukturálně závislé na Spojených státech“. Toto zvýšení výdajů na obranu je však důležitým krokem k větší evropské autonomii v bezpečnostních otázkách.
Společenská připravenost na krizové scénáře získává na významu. Několik západoevropských zemí diskutuje o rozšíření záloh nebo o možných vzorcích branné povinnosti, stejně jako o potřebě psychologicky připravit občany na případný ozbrojený konflikt. Tento holistický přístup k obraně zahrnuje nejen vojenskou připravenost, ale také sociální a ekonomickou odolnost.
Členství Ukrajiny v NATO je sice cílem od roku 2008, ale Aliance ho v současné době vylučuje, dokud bude země ve válečném stavu. NATO dalo jasně najevo, že nebude přijímat nové členy, kteří jsou v aktivním konfliktu, což ukrajinské aspirace v krátkodobém horizontu komplikuje.
Očekávání se v tomto ohledu nyní více soustředí na EU, která pochopila, že její bezpečnost začíná na Ukrajině, a od začátku invaze Ukrajina formálně požádala o členství a získala status kandidátské země. Vstup Ukrajiny do EU by byl významným krokem k evropské integraci a silným signálem podpory ukrajinské suverenity.
Mluvčí EU Anouar El Anouni ve čtvrtek zdůraznil, že „vstup Ukrajiny do EU by představoval bezpečnostní záruku sám o sobě“, a to v souvislosti s tím, jak zajistit, aby Rusko na svého souseda znovu nezaútočilo. Přístupový proces je však složitý a vyžaduje jednomyslnost všech členských států, což představuje značnou výzvu.
Nicméně cesta Ukrajiny do Evropy zavazuje EU, aby ukázala, že je v souladu se svými vlastními hodnotami a zásadami, neboť vstup nové země vyžaduje jednomyslnost všech partnerů, a ti zatím nesouhlasili s otevřením prvních kapitol jednání s Kyjevem, přičemž hlavním odpůrcem bylo Maďarsko – blízké Kremlu. Odpor Maďarska odráží vnitřní rozpory v EU a vliv, který má Rusko stále na některé její členy.
„To, zda EU dokáže Ukrajinu absorbovat, závisí na dvou podmínkách: ukončení bojů na Ukrajině a politické vůli v Evropě,“ uvedla Berzina, který upozornil, že zatímco mnoho zemí se obává nákladů a ekonomické zátěže členství, „realita je taková, že Evropa bude za Ukrajinu zodpovědná bez ohledu na to, zda bude součástí EU, či nikoliv“. Tato odpovědnost znamená dlouhodobý závazek k obnově a rozvoji Ukrajiny.
Ponechání Ukrajiny na vedlejší koleji by znamenalo pomalejší obnovu země a menší přínos pro EU v dlouhodobém horizontu a „vyvolalo by u Ukrajinců beznaděj, kterou Kreml očekává“, uzavřel výzkumník. Integrace Ukrajiny do EU by prospěla nejen Ukrajině, ale posílila by i bezpečnost a stabilitu Evropy jako celku.