Leknutí, které dnes známe jako jumpscare, se zrodilo z nouze a geniality – v hororu Kočičí lidé z roku 1942. Stačil jeden autobus, trocha tmy a divákův mozek, aby vznikl efekt, který děsí dodnes.
Dalo by se říct, že dnes už jsme z něj k smrti otrávení. Ať už ve filmech nebo videohrách, myšlenka „jumpscare“, tedy okamžiků, kdy se na plátně náhle něco objeví a doprovází to hlasitější než normální zvuk, nám připadá jako laciný a líný způsob, jak nás vyděsit. Je to takříkajíc snadný způsob, jak vyvolat hrůzu nečekaným způsobem. Když však byl vynalezen, byla to revoluce, kterou nikdo nečekal. A to doslova.
Ačkoli strach tu byl odjakživa a triky k vyděšení lidí se používaly už i v divadle, na začátku 40. let 20. století se mu filmový svět dostal na kobylku. V době, kdy kinům dominovala monstra studia Universal s jejich bájným Drákulou nebo Frankensteinem, se horor, který měl RKO zachránit před monumentálním neúspěchem, jímž byl Občan Kane, vydal jinou cestou. Místo drahých kostýmů a make-upu se rozhodl pro autobus.
Lewtonův autobus
Psal se rok 1942 a RKO potřebovala zázrak, aby nezavřela své brány. Jejich velkou sázkou, využívající posedlosti monstry v kinech, bylo vytvořit horor zcela odlišný od tehdejších hitů. Film s názvem Cat People (Kočičí lidé) měl vyprávět příběh srbské ženy žijící v New Yorku, která žije ve strachu z probuzení dávné rodinné kletby.
Věří, že pokud se jí zmocní vášeň, stane se z ní nakonec panter, který automaticky zabije toho, kdo v ní tento pocit probudil. V alegorii ženského útlaku v protikladu k mužskému útlaku zabírá většinu filmu napětí vznikající od okamžiku, kdy se hlavní hrdinka zamiluje a vdá.
Problém je, že při rozpočtu pouhých 142 000 dolarů není nápad, aby se žena před kamerou proměnila v pantera, zdaleka reálný. Řešením týmu byla místo toho hra s napětím prostřednictvím obrazů. Díky velkým tmavým plochám na plátně, které divákovi umožňují představit si, co se tam skrývá, by atmosféra byla zodpovědná za utváření hrůzy.
Aby demonstrovali, do jaké míry mohli s využitím této premisy dokázat více s mnohem menším množstvím, v jedné ze scén je to, co vypadá jako manželova milenka, pronásledováno tím, co divák chápe jako hlavní hrdinku plnou žárlivosti, která se chystá proměnit. Zvuk kroků uprostřed noci, ticho, tma, úzkostná gesta ženy… Scéna postupně buduje toto napětí, a když už se zdá, že k útoku dojde… napětí přeruší autobus, který se s nečekaným zvukem vplíží do popředí.
Co dělá jumpscare s vaším mozkem
Obyčejný autobus, něco tak všedního a normálního, že ani v těch nejvypjatějších nočních můrách bychom si ho nespojili se strachem. Zcela nečekaný prostředek, který se díky vytvořenému napětí a použití zvuku stává prvním „jumpscare“ v dějinách kinematografie a s ním i módou, kterou si s sebou neseme dodnes. Ve skutečnosti se odborně neoznačuje tímto názvem, ale jako Lewtonův autobus.
Ačkoli ságy okolo rodiny Warrenových či Five Nights at Freddy’s jej nadále zneužívají až do omrzení, což se často dělo i v Alanu Wakeovi 2, nelze jim vyčítat, že jej využívají i nadále. Koneckonců se drží téměř neomylné vědy, té, která spočívá v tom, že podnět přeskočí z jedné části mozku do druhé, aby vyvolal leknutí.
Zatímco thalamus je část, která je zodpovědná za příjem smyslových podnětů kolem nás, kůra mozková je zodpovědná za studium těchto vjemů, aby podle nich mohla jednat. Pokud kůra zjistí nebezpečí, upozorní amygdalu, aby vyvolala reakci. Při náhlém leknutí však thalamus tento proces přeskočí a v zájmu přežití obejde rozum a upozorní amygdalu přímo.
Protože není čas zastavit se a analyzovat, že to, co je před vámi, není nic jiného než autobus, nejprve přichází leknutí, „jumpscare„, a pak teprve uvažování. To, že se pak situaci zasmějete, také není náhoda. Je to potřeba těla uvolnit napětí a energii, na kterou se připravilo během pouhých milisekund, a často dosahuje pulzových špiček odpovídajících mírnému cvičení.
Odkaz filmu Kočičí lidé a vliv lekaček na moderní kinematografii
Dopad filmu Kočičí lidé se neomezil pouze na inovativní využití jumpscare. Film proslul také svou schopností vytvořit atmosféru psychologického hororu, tedy přístupem, který se odklání od explicitního hororu a zaměřuje se spíše na neviditelné. Tento styl ovlivnil v průběhu desetiletí nespočet filmařů a inspiroval režiséry, jako byl Alfred Hitchcock a jeho mistrovské dílo Psycho, kde napětí a očekávání hrají zásadní roli v diváckém zážitku.
Jumpscare se navíc postupem času vyvíjel a stával se sofistikovanějším. Filmy jako V zajetí démonů a Děsivé dědictví ukázaly, že pokud je použit s mírou a ve správném kontextu, může být mocným nástrojem pro zesílení strachu. Tyto filmy kombinují jumpscare s hlubokým příběhem a komplexními postavami, čímž nabízejí ucelenější a uspokojivější hororový zážitek.
V oblasti videoher našel jumpscare přirozený domov. Hry jako Resident Evil a Silent Hill používají jumpscare k udržování hráčů v neustálém napětí a vytvářejí tak pohlcující zážitek, který přesahuje rámec prostého strašení. Použití zvuku a osvětlení v těchto hrách je klíčové pro maximalizaci dopadu jumpscare a ukazuje, že při správném provedení může být nedílnou součástí hororového příběhu.
Ačkoli je jumpscare často kritizován za to, že je to jen slabý prostředek, jeho vynález a vývoj zanechal v hororovém filmu a videohrách nesmazatelnou stopu. Od svých skromných počátků ve filmu Kočičí lidé se ukázal jako všestranný nástroj, který při šikovném použití dokáže obohatit zážitek diváka i hráče a udržet je v napětí.