Odstranění Nicoláse Madura bez výstřelu může vypadat jako triumf Donalda Trumpa, ale skutečná výzva teprve začíná. Přechod Venezuely k demokracii vyžaduje víc než mocenskou výměnu – potřebuje vizi, trpělivost a podporu, kterou sám Trump možná nikdy neměl v úmyslu nabídnout.
Snížení geopolitického nebezpečí vůči USA, tj. omezení vlivu Íránu, Číny a Ruska – pravděpodobně v tomto pořadí – je dostatečným důvodem pro někoho, jako je Donald Trump, aby nařídil odstranění diktátora v Jižní Americe. Nicolás Maduro byl cílem předčasného svržení, aniž by bylo třeba jakékoli vojenské invaze. A tak republikánský vůdce jednal a odstranil chybějící figurku, aby mohl lépe ovládat šachovnici.
S pádem nástupce Huga Cháveze se však otevírá další škála možností. Již víme, že Trump postrádá demokratické zásady a dokonce i minimální skrupule, které by tento nedostatek zakryly. Víme také, že jeho temperament je nestálý, jeho ego kolosální a jeho touha po dominanci ohromující. Nebojí se říkat, co si myslí, protože o tom, co říká, nikdy nemusel přemýšlet. Jeho hranice, jak sám řekl, závisí na tom, co nazývá „vlastní morálkou“, což je tvrzení, které bude předmětem debat psychoterapeutů a právních filozofů po mnoho let.
Ale Donald Trump, jako každý politik zbavený státnických schopností, má obavy. Bojí se skutečných výzev vůči své moci. A má také čich na chvíle, kdy by tato moc mohla být skutečně zpochybněna. Volby v polovině volebního období v listopadu příštího roku vyvíjejí na prezidenta skutečný tlak, protože do té doby musí předložit hmatatelné úspěchy téměř na všech frontách, které jeho politika otevřela.
A právě sem může demokracie ve Venezuele vklouznout: do té malé skulinky mezi nesnesitelným narcismem a volebním realismem. Pokud se lidem jako Marco Rubio podařilo dotlačit svého šéfa na cestu úspěšného chirurgického převratu, jsou nyní povinni navrhnout dlouhou operaci obnovy demokracie jako ušlechtilý a trvalý odkaz. Ne proto, že by Trumpovi záleželo na Venezuelanech, ale protože mu záleží na tom, co o něm řeknou potomci.
A drtivý neúspěch v Bolívarově zemi je nyní nejen možný, ale oheň šarlatánství, který Bílý dům vyzařuje, již tuto drsnou eventualitu učinil hmatatelnou pro mnoho pozorovatelů uvnitř Venezuely i ve světě. Nastal čas, aby rétorika místního rváče byla vyměněna za pragmatismus a obratnost, a to i ve prospěch samotného Trumpa.
Odmítnutí Maríi Coriny Machadové jako klíčové hráčky venezuelské transformace bylo, jak nyní víme, politickou chybou a dětinským citovým výlevem. Jak se však dalo očekávat, někdo Trumpovi konečně řekl, že tento záchvat vzteku má své důsledky. Machadová, ať už chce, nebo ne, se bude muset vrátit do Caracasu a vést rekonstrukci své země, ať už se svolením, nebo neochotou amerického prezidenta.
Dlouho předtím, musí být zaplněno riskantní mocenské vakuum, které po sobě zanechal Maduro. Zbytkový chavismus, ztělesněný prozatím v Delcy Rodríguezové, je k tomuto účelu potřebným obětním beránkem. Bez někoho, jako je ona, by si demontáž represivní struktury ve Venezuele vynutila vojenskou okupaci, a to v krátkodobém či střednědobém horizontu. A to si nikdo nepřeje. Ani Trump; a už vůbec ne jeho voliči.
Ale zavést pomyslný pořádek v kasárnách je něco úplně jiného než pomalu vést národ směrem k demokracii. Tento úkol nemůže splnit žádná postava padlého režimu, už proto, že nikdo z nich neví, co znamená právní stát, dělba moci nebo odpovědnost. Ať už Washington vyjedná poručnictví v tomto období s kýmkoli, ten někdo musí vědět, že jeho mise jednou skončí.
Po stabilizační fázi, která zabrání zhroucení země, pak budou muset USA, doufejme, že spíše dříve než později, poskytnout ochranu a podporu na místě legitimní opozici, která v červenci 2024 porazila Madura ve volbách. A o tento doprovod se budou muset podělit s ostatními sousedy v regionu. Přílišná přítomnost USA je nevhodná.
Uznání těchto základních podmínek je základem úspěšné transformace. Pokud to USA myslí vážně s vedením první stability s příslibem vybudování základů pro plnou demokracii, je postava Rodrígueze pouze instrumentální, zatímco postava Machadové je nezbytná. Dokud toho však nebude dosaženo, musí nyní chávistická minulost převzít rizika prioritní demontáže.
Propuštění politických vězňů – nikoliv pouze jejich propuštění z vězení – je neoddiskutovatelné, stejně jako odzbrojení motorizovaných kolektivů pod velením Diosdada Cabella. Ti, kteří se stále vzpouzejí, musí mít omezené možnosti: přidat se ke kolumbijským guerillám na hranicích, pokusit se o neúspěšný vnitřní vojenský odpor nebo jít do vězení. Důležité je, že každý zbývající ví, proti čemu stojí, pokud se vzepře prozatímnímu režimu Delcyho Rodrígueze.
BREAKING: In a stunning moment, Donald Trump just said he wants to run Venezuela until a transition occurs. He’s learned nothing from Iraq and past U.S. mistakes. This is an enormous mistake. pic.twitter.com/F8kaYwIumP
— Democratic Wins Media (@DemocraticWins) January 3, 2026
Zároveň je třeba, aby opoziční společenská základna dostala správná poselství, a ne další zmatek. Jak napsal Andrés Izarra, bývalý člen Chávezova kabinetu, „Trumpovým triumfem bylo vvystrnadit Madura z místa řidiče rozjetého auta„. To je pravda. Problém je v tom, že nejenže pokračoval v jízdě, ale toto auto – zvané Venezuela – má jen jeden možný cíl: demokracii. Jakýkoli jiný cíl znamená srážku… a ta bude smrtelná pro toho, kdo je na palubě, i kdyby se jmenoval Trump.
Kromě toho je zásadní zvážit roli mezinárodního společenství v tomto procesu. Evropská unie, Organizace amerických států (OAS) a další mezinárodní subjekty musí hrát aktivní roli při dohledu nad svobodnými a spravedlivými volbami ve Venezuele. To nejen zajistí legitimitu procesu, ale také poskytne zásadní podporu jakékoli přechodné vládě, která se bude snažit o stabilizaci země a obnovení demokracie.
Další výzvou, kterou nelze ignorovat, je hospodářské oživení Venezuely. Vzhledem k ekonomice zdevastované léty špatného hospodaření a mezinárodních sankcí bude muset jakákoli nová vláda provést významné ekonomické reformy a usilovat o mezinárodní pomoc při obnově země. To zahrnuje nejen odpuštění dluhů, ale také investice do infrastruktury a veřejných služeb, které zlepší kvalitu života Venezuelanů.
Cesta k demokracii ve Venezuele je složitá a plná výzev. Se správnou podporou mezinárodního společenství a strategickým přístupem venezuelských představitelů je však možné dosáhnout pokojné a úspěšné transformace, která bude přínosem pro všechny občany země.