Trezor v Antverpách byl považován za jeden z nejbezpečnějších na světě – dokud ho v roce 2003 nevykradla skupina Turínská škola. Ukradli diamanty za 100 milionů dolarů a téměř zmizeli beze stopy. Nakonec je ale zradil salámový sendvič, pytel odpadků a důchodce s lasičkou.
Diamantové centrum v Antverpách je jedním z nejbezpečnějších bunkrů na světě. Není divu, uvážíme-li, že se v něm ukrývá 80 % světové diamantové suroviny a že belgickým městem každý rok projdou diamanty v hodnotě 16 miliard dolarů. Ale ani takové místo není neomylné, a jak ukázala loupež století, ani ta nejúčinnější bezpečnostní opatření nedokážou zastavit toho nejotrlejšího zloděje.
O víkendu 15.-16. února 2003 se skupině zlodějů známé jako Turínská škola podařilo vniknout do Belgického diamantového centra a vykrást 123 bezpečnostních schránek, z nichž ukradli drahé kameny a šperky v hodnotě více než 100 milionů dolarů. Navzdory úspěchu jejich operace se lasička, koště a sendvič se salámem staly pastí, která je dostala do vězení.
Související článek
Loupež století
Jako pokračování filmu Dannyho parťáci si skupina zlodějů pronajala kancelář poblíž Diamantového centra a téměř tři roky krok za krokem studovala, jak provede jednu z nejambicióznějších loupeží v dějinách krádeží. Nebyl to snadný úkol, protože kromě neproniknutelného trezoru a soukromých strážců, kteří budovu hlídali 24 hodin denně, měl trezor proměněný v bunkr desítky dalších bezpečnostních opatření.
Byly tam všechny vynálezy, které jste kdy viděli ve filmech o loupežích. Tepelná čidla, která reagovala, jakmile někdo proklouzl, seismické detektory zabraňující přístupu přes údržbářské tunely, neustále monitorované kamery, magnety, které automaticky spustily poplach, pokud nebyly odděleny bezpečnostními opatřeními, jež tomu měla zabránit… Byla to nemožná loupež.
Ale Turínská škola nebyla běžnou skupinou zlodějů. Byli mezi nimi nejlepší odborníci v oboru, se zámečníky a experty na elektroniku, kteří byli schopni, jak se ukázalo, proměnit nedobytný trezor v něco, co se dalo rozbít dokořán, aniž by si toho někdo všiml, dokud nebylo pozdě.
Když strážci v pondělí 17. února ráno zahájili svou týdenní obchůzku, zjistili, že jejich pevnost není zdaleka nedobytná. S trezorem otevřeným dokořán a stovkami trezorů, diamantů a šperků poházených po podlaze si brzy uvědomili, že je ke zlodějům může přiblížit jen zázrak. Nečekali však, že ten zázrak způsobí lasička, koště a sendvič se salámem.
Nemohli si s sebou vzít všechno, co si přinesli k provedení loupeže, pokud si chtěli odnést i co nejvíce diamantů, a tak lupiči nechali všechny své nástroje za sebou.
Když policie objevila násadu od koštěte s polystyrenem, která byla použita k oklamání tepelných detektorů, věděla, že se nejedná o ledajakou loupež. Pátrání museli zintenzivnit a především se museli chytit každé stopy, která se jim naskytla.
Lasička, koště a sendvič se salámem
Kdykoli jindy by telefonát Augusta Van Kampa opět zkoušel trpělivost policie. Důchodce, který neustále volal na úřady, aby si postěžoval na smetiště, v něž se les poblíž jeho domu proměnil, vstal se stejným úmyslem jako vždycky.
Jeho koníčkem byla péče o domácí lasičky, které denně venčil v přírodě kolem dálnice. Jeho posedlost, soustředěná na tvrzení, že lasičky nemají rády odpadky, které auta vyhazují do lesa, ho přiměla k tomu, aby se hrabal ve všech odpadcích, které našel, a hledal záminku k dalším udání.
Toho dne však narazil na zcela jiný druh odpadků než obvykle. V pytli byly namačkány bankovky, roztrhané dokumenty a něco, co vypadalo jako malé zelené diamanty, a tak znovu zavolal policii, aby jim oznámil, co našel. Uvnitř díky těmto dokumentům našli jméno Leonardo Notarbartolo a první důkaz DNA, sendvič se salámem.
Ačkoli se jim jméno zdálo falešné a neměli žádnou adresu, brzy zjistili, že Leonardo Notarbartolo je registrován v jedné z bezpečnostních schránek v Diamantovém centru a že si pronajímá kancelář nedaleko. Když se podezřelý po několika dnech v budově objevil, policie na něj zaútočila.
Poté, co ho zatkli a vyslechli, vyšetřování v jeho domě ukázalo, že tam byly diamanty zabalené do srolovaného koberce, a odtud začali prověřovat blízké kamery, aby zjistili, kdo se pohyboval v okolí kanceláře a kde Leonardo koupil sendvič. Ze čtyř osob zapojených do loupeže nakonec důkazy usvědčily tři.
Čtvrtý, ten, který měl na starosti tvarování klíče, jenž otevřel kameru, se nikdy neobjevil. Neobjevila se ani většina ukradených diamantů. Zloději sice tvrdí, že nikdy nic neukradli a že to všechno byla past, kterou spáchalo Diamantové centrum, aby získalo pojistné plnění, ale jejich život po propuštění z vězení zřejmě svědčí o opaku.
Pečlivý plán a pád zlodějů
Plán Turínské školy byl pečlivě promyšlený. Zloději údajně použili kombinaci pokročilých technik a podomácku vyrobených nástrojů, aby obešli bezpečnostní opatření. Jejich metody zahrnovaly použití spreje k zakrytí bezpečnostních kamer, použití hliníkového štítu k zablokování tepelných čidel a schopnost vyřadit alarmy. Navzdory své vynalézavosti se však dopustili chyb, které je nakonec odhalily.
Vyšetřování odhalilo, že Notarbartolo se od mládí pohyboval ve světě zločinu a jeho zkušenosti byly pro počáteční úspěch loupeže klíčové. Jeho přílišná sebedůvěra a nedbalost při likvidaci důkazů se mu však stala osudnou. Belgické policii se s pomocí mezinárodních expertů podařilo vystopovat stopy, které po sobě lupiči zanechali, což vedlo k dopadení Notarbartola a jeho kompliců.
Případ loupeže století zůstává fascinujícím příkladem toho, jak se i ty nejdůmyslnější plány mohou zhroutit kvůli zdánlivě nepodstatným detailům. Navzdory částečnému nalezení ukradeného zboží nebyla většina diamantů nikdy nalezena, což případu dodává nádech tajemství.
Dopad na diamantový průmysl
Krádež měla významný dopad na antverpský diamantový průmysl. Místní úřady a bezpečnostní společnosti přezkoumaly a vylepšily své protokoly, aby zabránily budoucím incidentům. Antverpské diamantové centrum, které zůstává pilířem belgické ekonomiky, zavedlo přísnější bezpečnostní opatření a moderní technologie na ochranu svého cenného majetku.
Případ navíc vyvolal debatu o bezpečnosti v luxusním průmyslu a o potřebě neustálých inovací, aby byl člověk o krok napřed před zločinci. Navzdory problémům zůstávají Antverpy globálním centrem obchodu s diamanty a loupež století se stala varovným příběhem o rizicích a odměnách ve světě zločinu.