Příběh rodiny Lykovových, která utekla před sovětskou represí a přežila 42 let v naprosté izolaci uprostřed sibiřské tajgy, připomíná děj hollywoodského filmu – jen s tím rozdílem, že se skutečně stal.
Před 20 lety, 30. července 2004, šokoval režisér M. Night Shyamalan svět filmem Vesnice, příběhem komunity z 19. století žijící uprostřed pustiny v izolaci a terorizované příšerami, které pronásledují vesnici a brání jim vydat se za hranice lesa. Když se jeden z jejích členů rozhodne vydat dál, zjistí, že dospělí před nimi skrývají realitu na druhé straně lesa.
Shyamalan proměnil svůj závěrečný zvrat v zážitek a získal si obhájce i odpůrce příběhem, který jsme ve skutečnosti už viděli. A to nejen ze sci-fi románů jako Díra na drátě nebo Loganův útěk. Je to také příběh, který v roce 1978 šokoval svět, když odhalil, co se stalo s rodinou Lykovových a jejich životem v sibiřské tajze.
Související článek
Rodina, která unikla civilizaci
Píše se rok 1936 a Rusko čelí čistce. Starověrci, alternativa křesťanství, která odmítala reformy prováděné církví, jsou pronásledováni sovětskými úřady. Boj mezi konzervatismem a pokrokem, který přinesly komunistické praktiky a který si kromě mnoha jiných obětí nakonec vyžádal i život bratra Karpa Lykova.
V obavch, že náboženské pronásledování postihne i jeho a jeho rodinu, se Lykov rozhodne s manželkou a dvěma malými dětmi uprchnout z civilizace. Pokud unikne jejich kontrole, může i nadále vést strohý život plný modliteb a odříkání se moderního světa, který hodlá do puntíku dodržovat. Za tímto účelem se vydává do sibiřských lesů a hledá místo, kde by se mohl usadit a žít v míru se svým přesvědčením.
Stovky kilometrů od nejbližšího města se rodina Lykovových ocitá v sibiřské tajze, rozlehlém území s extrémními podmínkami. S teplotami, které mohou v zimě klesnout až na -50 stupňů a v létě na pouhých 20 stupňů, je čekají extrémně krátké dny v chladných obdobích a dny s až 20 hodinami denního světla v teplejších obdobích.
Zmrzlá půda a drsné podmínky, kterým zvířata čelí, ještě více ztěžují přežití. Bude to však jejich nejlepší možnost, jak se vyhnout tomu, aby se je tam někdo rozhodl hledat. Bude to místo, kde se rozhodne vychovávat své děti v izolaci od okolního světa.
Kultura strachu, která rodině brání v překročení lesa
Život v tajze se brzy stane peklem. Těch několik málo nástrojů, které mají, skončí rozbité opotřebením a kovové a keramické nádobí budou muset brzy nahradit provizorními dřevěnými nádobami. V určitých ročních obdobích mají k dispozici pouze byliny a kořínky, které mohou vložit do úst.
Navzdory potřebě pomoci však bude své děti vychovávat v přesvědčení, že za lesem nic není a že vydat se do něj může znamenat nejen jejich vlastní smrt, ale i smrt celé rodiny. Ani dvě malé děti, které přišly s nimi, ani další dvě, které se narodily v chýši, kterou si nakonec postaví v tajze, nebudou vědět, že za těmito končinami žije obrovská civilizace mnohem pohodlnějším životem.
Během 42 let následujících po jejich útěku se odehrají události druhé světové války nebo přílet člověka na Měsíc, události, o kterých se nikdo z nich nedozví, dokud v roce 1978 nenarazí na chatu a malý sad čtyři geologové, kteří cestují vrtulníkem nad Sibiří a hledají oblasti těžby, ropy a zemního plynu. Při sestupu zjistí, co s rodinou udělala tajga.
Matka zahynula v roce 1961 v důsledku hladomoru a zbývající členové rodiny byli těžce podvyživení poté, co dlouho neměli co jíst a přežívali tak, že jedli kůži z bot. Situace se samozřejmě velmi liší od té, které čelí komunita ve filmu, ale stejně se na ní podepisuje kultura strachu a autorita otce.
Po kontaktu s civilizací, který příběh překvapí, do oblasti nakonec přicházejí lidé zvenčí, aby jim nabídli pomoc v podobě nových nástrojů, které jim usnadní život, ale nic nebrání tomu, aby drsné podmínky v místě ukončily život tří dětí v roce 1981 a otce v roce 1988 v důsledku nemocí spojených s podvýživou. Jediná přeživší, dcera rodiny Lykovových, se pak rozhodne, že pokud má někde zemřít, musí to být právě v této chatrči. Ve svých 80 letech tam stále žije.
Život po objevení
Po objevení rodiny Lykovových upoutal jejich příběh pozornost mezinárodního tisku. Přeživší dcera Agafia Lykova se stala symbolem houževnatosti a oddanosti svému přesvědčení. Přestože jí byla nabídnuta možnost přestěhovat se na bezpečnější a pohodlnější místo, rozhodla se zůstat v tajze a lpět na životě, který vždy znala.
Agafii příležitostně navštěvují novináři, vědci a další zvědavci, kteří se odvažují do tajgy, aby se z první ruky dozvěděli její příběh. Navzdory nabídkám pomoci si zachovala svůj tradiční způsob života, žije z půdy a dodržuje své náboženské zvyky. Jejich příběh je svědectvím o lidské schopnosti přizpůsobit se a přežít v extrémních podmínkách i o síle osobního přesvědčení.
V posledních letech ruská vláda a některé organizace poskytly Agafii pomoc, včetně základních zásob a příležitostné lékařské péče. Ona však stále dává přednost samotě v tajze, kde může praktikovat svou víru bez zásahů zvenčí.
Příběh rodiny Lykovových je připomínkou mnoha způsobů, které si lidé mohou zvolit pro svůj život, a toho, jak rozhodnutí učiněná v době krize mohou mít trvalé následky. Agafiin příběh nepřestává inspirovat ty, kteří se snaží pochopit složitost lidské povahy a vztah mezi člověkem a životním prostředím.