Projekt evropské stíhačky nové generace FCAS měl být důkazem technologické síly a strategické autonomie, místo toho se však potýká s vnitřními spory, nedůvěrou a politickými tlaky mezi Francií, Německem a Španělskem. Pokud se nepodaří překonat průmyslové i politické rozdíly, může se z projektu za 100 miliard eur stát symbol evropské neschopnosti spolupracovat v době, kdy je to nejvíce potřeba.
Ještě před pár měsíci se o budoucí evropské stíhačce mluvilo jako o symbolu technologické síly a strategické nezávislosti. Projekt Future Combat Air System (FCAS), na němž spolupracují Francie, Německo a Španělsko, měl být odpovědí na americké a britské iniciativy v oblasti letectví nové generace. Jenže poslední vývoj ukazuje, že realita je složitější.
Evropský symbol v problémech
Tyto ambice byly v těchto dnech ztělesněny v postavě Emmanuela Macrona a Friedricha Merze a Evropy, o kterou usilují. Oba lídři již několik týdnů zdvojují diskurz, který trvá na strategické autonomii, digitální suverenitě a vlastních vojenských kapacitách, což je poselství, které je umocněno na kontinentu otřeseném nejistotou ohledně angažovanosti USA a agresivitou Kremlu, jenž do srdce Evropy vrátil konvenční válku.
V této souvislosti byl FCAS koncipován jako symbol kontinentu, který je schopen konkurovat americkému F-35, zajistit náhradu za Rafale a Eurofighter, jejichž operační životnost se začíná blížit ke konci, a ukázat, že Evropa může stále vést technologické revoluce v obraně.
Související článek
Střet s realitou
Průmyslová a politická realita programu je však v rozporu s oficiální rétorikou. Osm let po jeho představení se v FCAS nahromadila zpoždění, vnitřní spory a atmosféra nedůvěry, která každé jednání mění v pomalou erozi očekávání, což nutí k zamyšlení, zda se tento letoun za 100 miliard eur nestal neúspěšnou zkouškou ještě předtím, než vůbec vzlétl.
Za společnou fasádou Francie a Německa se skrývá strukturální rivalita, která se projeví zejména tehdy, když mají spolupracovat v tak citlivé oblasti, jako je bojové letectvo. Dassault a Airbus, giganti, kteří jsou předurčeni k tomu, aby pracovali bok po boku, si už léta vyměňují výtky. Eric Trappier, šéf Dassaultu, nikdy neskrýval, že se nechce vzdát vedoucího postavení v oblasti designu, a neskrýval ani své pohrdání německými technickými schopnostmi v oblastech, které jsou považovány za kritické.
Na druhé straně Airbus obviňuje Dassault z ochrany historických privilegií neslučitelných s moderním nadnárodním projektem. Mezinárodní úspěch letounu Rafale, který se nečekaně stal symbolem nezávislosti vůči F-35, ještě více posílil francouzskou pozici a napjal sdílení břemen a odpovědnosti. Žádná z těchto třenic není novinkou, ale v době, kdy je spolupráce již nejen žádoucí, ale i nutná, se staly sžíravějšími. To, co mělo být spojenectvím rovnocenných partnerů, se změnilo v něco, co analytici popisují jako sňatek z rozumu plný podezření, v němž se každé taktické rozhodnutí o duševním vlastnictví, sdílení průmyslu nebo transferu technologií stává střetem firemních kultur.
Vliv politických aspektů
K průmyslové složitosti se přidává i politická zranitelnost jejích podporovatelů. Macron, sužovaný domácí rozpočtovou krizí a vyhlídkou na rok 2027, který by mohl předat moc krajní pravici, ztratil schopnost trvat na zárukách u dlouhodobých projektů.
Merz se zase potýká s ekonomikou, která se snaží znovuobjevit sama sebe, a s vzestupem krajní pravice, který vyžaduje pečlivou vnitřní kalibraci, ale na rozdíl od Francie má Německo zdroje: jeho obranný rozpočet směřuje ke zdvojnásobení, což z Berlína činí dominantního partnera z finančního hlediska. Tato asymetrie přináší nerovnováhu sil, která dráždí jak Paříž, tak zúčastněné průmyslové partnery.
Vzhledem k tomu spolupráce vyžaduje důvěru, ale právě důvěra je zdrojem, kterého je největší nedostatek. Bez jasného vedení, bez trvalé společné vize a bez architektury, která věrohodně sdílí rizika a přínosy, se FCAS stal spíše podloudným bojem o vliv než společným projektem.
Co se všichni bojí říct nahlas
Agentura Bloomberg připomněla, že s narůstajícím zpožděním se začínají objevovat scénáře, které by ještě před několika lety byly nemyslitelné. Jednou z cest je přeměna FCAS na digitální deštník interoperability, který umožní každé zemi postavit vlastní letadla, jež budou propojena společným datovým systémem. Tato cesta by umožnila Dassaultu jít suverénní cestou, zatímco Airbus by soustředil své úsilí na systémy misí, doprovodné drony a fúzi dat.
Další alternativou, ambicióznější a politicky riskantnější, by bylo upustit od národního sdílení práce, které přiděluje úkoly podle vlajky, a přejít na sdílení podle průmyslových kompetencí, přičemž by se odměňovalo, kdo dokáže jednotlivé části udělat lépe a rychleji. Po této poslední variantě volají odborníci již léta, ale je to také varianta, která se přímo střetává s volebními motivy každé vlády.
Evropská obrana je stále organizována tak, aby maximalizovala národní přínosy, nikoliv společnou efektivitu, a dokud se to nezmění, budou se opakovat stejné vzorce patové situace. Bez důkladné reformy FCAS hrozí, že se stane dalším příkladem ambicí, které jsou udušeny k smrti domácí politikou.
Důsledky neúspěchu
Neúspěch FCAS by znamenal víc než jen krach průmyslového projektu. Byl by to zničující signál pro kontinent, který se snaží dokázat, že je schopen zajistit svou bezpečnost, aniž by se zcela spoléhal na Spojené státy. S tím, jak F-35 mění rovnováhu na Blízkém východě a jak Evropa téměř denně sleduje, jak ruské bezpilotní letouny pronikají do západního vzdušného prostoru, se svět posouvá směrem k technologicky odlišnému druhu války.
Země, které povedou tento přechod – od autonomních rojů k platformám šesté generace -, určí poměr sil v 21. století. Vzdát se FCAS by znamenalo smířit se s tím, že Evropa přichází pozdě, že není připravena na průmyslové skoky, které moderní konflikt vyžaduje, a že navzdory rétorice strategické autonomie zůstává v oblasti kritických schopností závislá na vnějších dodavatelích. Právě tuto závislost chtějí Macron a Merz podle svých slov překonat, ačkoli je k tomu krok za krokem tlačí neúspěch jejich vlastních projektů.
Výsledek FCAS bude lakmusovým papírkem evropské důvěryhodnosti, chcete-li. Projekt se zrodil jako symbol autonomie, ale stal se připomínkou toho, že politická vůle a průmyslová struktura se málokdy pohybují stejným tempem. Pokud to Evropa myslí se svou vlastní bezpečností vážně, nestačí proklamovat autonomii; potřebuje procesy, pravidla a řízení, které ji budou schopny udržet.