Namísto dramatických teorií o supercivilizacích nabízí astrofyzik z NASA chladně realistické vysvětlení: mezihvězdné cestování je příliš složité a nákladné, takže i vyspělé civilizace mohou zůstat navždy na své planetě. Ticho ve vesmíru tak může být důsledkem obyčejné, ale neúprosné reality.
Je to studená voda na mlýn všem, kteří si představují, že vesmír je plný galaktických říší a civilizací schopných cestovat mezi hvězdami. Návrh, s nímž přišel astrofyzik z NASA, předpokládá, že pokud tam někde existují jiné formy inteligentního života, budou pravděpodobně stejně nevýrazné jako ten náš, a nabízí tak mnohem přízemnější vysvětlení slavného Fermiho paradoxu. Tento názor přichází právě v době, kdy objevy nových světů neustávají, což dokládá nedávný objev exoplanety s podmínkami podobnými Zemi, což zvyšuje pravděpodobnost, že život není výlučným jevem.
Tato teorie, nazvaná „radikální banalita“, v podstatě naznačuje, že jakákoli civilizace by narazila na stejné nepřekonatelné překážky, které lidstvo již začíná pociťovat. Fyzika a ekonomika by si vynutily svou tvrdou realitu: mezihvězdné cestování by bylo neúměrně drahé a složité a komunikace přes světelné roky by byla prakticky neproveditelná.
Tyto společnosti by tedy byly stejně jako ta naše uvězněny na svých vlastních planetách fyzikálními limity. Tato perspektiva je však v rozporu s intrikami, které vyvolávají anomální signály, jako jsou nedávné rádiové vlny přicházející z planety podobné Zemi, které zpochybňují představu absolutního ticha.
Tento pohled je ve skutečnosti v ostrém kontrastu s filmovými vysvětleními, která v debatě dominovala po celá desetiletí. Myšlenky, jako je hypotéza „temného lesa“, kde se civilizace skrývají, aby nebyly zničeny, jsou touto novou myšlenkovou školou, publikovanou v časopise Futurism, odsunuty do pozadí. Návrh Robina Corbeta, který čeká na revizi, zavrhuje megastruktury, jako jsou Dysonovy roje, nikoli ze strachu, ale z důvodu naprosté neproveditelnosti.
Mezi kosmickou apatií a transcendencí
Tento názor si však nezadržitelně nachází své odpůrce. Astrofyzik Michael Garrett tuto myšlenku kritizoval a bez obalu ji označil za „nudnou“, za pouhou projekci lidské apatie a omezenosti v kosmickém měřítku. Předpokládat, že všechny vyspělé civilizace se tváří v tvář stejným obtížím vzdají, je podle Garretta nepředstavitelné.
Naopak, jeho protinávrh otevírá dveře mnohem překvapivějšímu a komplexnějšímu scénáři. Garrett tvrdí, že skutečně starověké společnosti by překonaly svůj organický původ a vyvinuly se do postbiologického stavu. Jejich existence by byla tak radikálně odlišná od té naší, že bychom je s našimi přístroji a smysly jednoduše nedokázali odhalit a mylně bychom je považovali za přírodní jevy nebo přímo za samotnou prázdnotu. Tento koncept, který může znít jako science fiction, již nachází své první ozvěny na Zemi, kde byl vytvořen počítač z lidských neuronů, který stírá hranice mezi biologickým a umělým.
Debata je tak podávána zavěšená mezi dvěma antagonistickými možnostmi. Ticho vesmíru by mohlo být způsobeno tím, že je plný frustrovaných sousedů, uzavřených ve svých světech. Nebo možná proto, že v něm bzučí forma života tak vyspělá, že ji nejsme schopni vnímat pomocí naší technologie, jako kdyby se kolonie mravenců snažila pochopit fungování dálnice.
Za hranice Fermiho paradoxu
Fermiho paradox, který formuloval fyzik Enrico Fermi v roce 1950, klade jednoduchou, ale hlubokou otázku: pokud je vesmír tak rozsáhlý a prastarý, proč jsme nenašli důkazy o mimozemském životě? Tato otázka vyvolala v průběhu let řadu teorií a debat. Některé z nich naznačují, že vyspělé civilizace se mohly zničit dříve, než dosáhly schopnosti kolonizovat jiné hvězdy, zatímco jiné navrhují, že nás mohou pozorovat, aniž by zasahovaly, což je koncept známý jako hypotéza zoo.
Teorie radikální banality nabízí v této souvislosti pragmatičtější pohled. S ohledem na technologická a ekonomická omezení, kterým čelíme, naznačuje, že se stejnými problémy se mohou potýkat i jiné civilizace. Je však důležité poznamenat, že pátrání po mimozemském životě se neomezuje na hledání rádiových signálů nebo megastruktur. Vědci také zkoumají možnost mikrobiálního života na místech, jako je Mars nebo ledové měsíce Jupiteru a Saturnu, kde mohou existovat podzemní oceány.
Kromě toho by pokrok v technologii teleskopů a schopnost analyzovat atmosféry exoplanet na biologické znaky mohly v příštích desetiletích způsobit převrat v našem chápání vesmíru. Mise, jako je vesmírný teleskop Jamese Webba, a budoucí projekty, jako je třicetimetrový teleskop (TMT), slibují nové poznatky o obyvatelnosti jiných světů.
Hledání mimozemského života je nakonec jednou z nejzajímavějších otázek moderní vědy. Ať už je vesmír plný civilizací uvězněných ve svých vlastních omezeních, nebo ukrývá tak vyspělé formy života, že je zatím nedokážeme pochopit, pokračující výzkum vesmíru nás stále více přibližuje k odhalení jeho tajemství.