Arktida se z odlehlé oblasti mění v klíčové geopolitické bojiště. Velmoci posilují svou vojenskou přítomnost, investují do stíhaček, radarů i logistiky – v závodě o vliv, přírodní zdroje a nové námořní trasy rozhoduje každý kilometr ledu.
V lednu se stal známým plán B Spojených států v Arktidě, jakmile se zdálo, že to s „Grónskem“ nebude tak jednoduché: podvodní jeskyně v Norsku. O dva měsíce později tam bylo osm ledoborců, které svědčily o tom, že Rusko je tam také, a v srpnu oba národy s překvapením sledovaly příjezd pěti ledoborců pod čínskou vlajkou. Nyní se ke shromáždění přidala letka stíhaček F-35… od čtvrtého uchazeče.
Nový strategický obrat
Tento příběh jsme vyprávěli po celý rok. Arktida už není odlehlým prostorem, ale ústředním jevištěm moci: místem, kde geografie diktuje pravidla, meteorologie určuje lidské limity a blízkost mezi vojenskými platformami mění každý kilometr v potenciální cestu útoku nebo sledování. To, co bylo dříve mapou a vědou, je nyní státní politikou.
Z paluby lodi Nunalik (nákladní loď, která urazila tisíce kilometrů skrze vichřice a bouře, aby dodala materiál nejsevernější kanadské zpravodajské síti) vyplývají brutální poučení: přítomnost na severu není improvizovaná, buduje se pomocí infrastruktury, specializované logistiky a trvalé rozpočtové vůle. Skutečnost, že dodávka může být zpožděna o 48 hodin, protože přístavní dělníci zavřeli na víkend, nebo že 2,5 tuny těžká kotva nakonec táhne 180 metrů dlouhý řetěz mezi ledovci, ilustruje základní aritmetiku Arktidy: vzdálenost a klima jsou stálými nepřáteli každého obranného projektu.
Související článek
Logistika a křehkost
Deník Wall Street Journal připomněl, že udržování základen jako Pituffik nebo Alert (druhá jmenovaná je vzdálená pouhých 800 km od severního pólu) znamená vypořádat se s velmi úzkými sezónními okny. Lodě je možné přepravovat jen čtyři nebo pět měsíců v roce, letecká doprava musí pokrýt zbytek a jediná chybějící součástka může zdržet klíčové práce o celý rok. Inuitské komunity, zledovatělé ranveje vyžadující neustálou údržbu, satelitní plošiny a podmořské kabely tvoří síť, v níž každý slabý článek ohrožuje celek.
Jestliže je tedy pobřeží domovem tvorů, jako jsou pižmoni a lední medvědi, za ranvejemi a radary se skrývají také lidské životy, které závisí na včasném zásobování, a chyby, jako byla havárie letadla v roce 1991, připomínají, že arktická logistika není technickou veličinou, ale otázkou přežití.
Ruská výhoda a západní okno
Z geografického hlediska má Moskva objektivní výhody: na poloostrově Kola se nachází Severní flotila, jaderné systémy spustitelné arktickými trasami a hloubka nasazení, na niž Západ potřeboval desítky let, aby ji narušil. Oslabení některých ruských pozemních sil v důsledku války na Ukrajině však otevřelo spojencům prostor pro obnovu prostorů na severu. Otázkou je, zda ho rychle a důsledně využít.
Západní spojenci stojí před úkolem získat zpět strategické pozice téměř od nuly: zkušenosti získané v Afghánistánu nebo Sahelu nelze přímo aplikovat na oblasti polární tmy, sněhových bouří a ledu, kde mají problém i ty nejlépe připravené lodě. Pokud se tyto mezery nepodaří odstranit, ruská převaha a/nebo nástup zahraničních aktérů učiní ze západního odstrašování spíše naléhavý technologický než politický požadavek.
Hypersonika, senzory a další
Výzvou je nejen být přítomen, ale také detekovat a předvídat. Hypersonické střely (nepředvídatelné trajektorie a rychlosti nejméně Mach 5) jsou výzvou pro tradiční radarové sítě a přiměly Ottawu, aby vyčlenila 6 miliard dolarů (ve spolupráci s Austrálií) na radary s dalekým horizontem a Washington k urychlení kosmických senzorů, které sledují balistické a hypersonické nosiče z oběžné dráhy.
Jinými slovy: detekce je nezbytnou podmínkou odstrašení a bez včasné detekce není možné reagovat. Problémem je, jak poznamenal deník, že tato technologie není všelékem: vyžaduje logistickou integraci, datová centra, odolná velitelská stanoviště a průběžnou údržbu, kterou polární klima neúměrně prodražuje, pokud není dlouhodobě plánována.
Dánsko v první linii
A právě na této šachovnici, kde již vlají vlajky Číny, Ruska a Spojených států, je vepsáno nedávné rozhodnutí Kodaně: 8,7 miliardy dolarů na rozšíření flotily F-35 na 43 letounů a 4,2 miliardy dolarů speciálně určených na posílení bezpečnosti v Arktidě, se společnými kasárnami v Nuuku, dvěma novými loděmi, námořními hlídkovými čluny, pozorovacími letouny a jednotkami v polárním území.
Dánsko kombinuje nákup americké technologie s ochotou působit jako regionální garant, k čemuž ho vede jak tlak spojenců, tak rozruch vyvolaný myšlenkou (vyhlášenou Trumpem v lednu) „koupit“ Grónsko. Balíček ukazuje dvě věci: zaprvé, že evropské státy jsou ochotny vynaložit značné částky na pokročilé projekční a detekční systémy. Zadruhé, že suverenita a teritoriální přítomnost se staly geopolitickými vyjednávacími žetony, kde letecká síla a námořní kapacity jsou nejen vojenskými, ale i diplomatickými figurkami.
Místní suverenita a kritika
Rozšiřování vojenské přítomnosti v Grónsku se neděje nezávisle. Místní hlasy, reprezentované osobnostmi, jako je Aleqa Hammond, bývalá grónská premiérka, vyčítají Kodani, že rozhodla bez dostatečných konzultací s 57 000 obyvateli ostrova, a připomínají, že militarizace ovlivňuje společné zdroje obživy a zdroje.
Kromě toho je vzhledem k tlaku na křehké ekosystémy a nutnosti respektovat práva původních obyvatel nezbytné spojit bezpečnost s nasloucháním a skutečnou kompenzací. Je-li Arktida strategickou šachovnicí, je také domovem: rozhodnutí o základnách, radarech a trasách ledoborců musí zahrnovat sociální a environmentální rozměr, jinak hrozí, že se legitimizuje vnitřní napětí, které podkopává jakoukoli dlouhodobou vojenskou základnu.
Náklady, průmysl a aliance
Budování obrany na Severu není jen o nákupu stíhaček a instalaci radarů. BBC připomněla, že to vyžaduje loděnice na stavbu ledoborců, polární nákladní lodě, linky na údržbu ledových drah, trvalé smlouvy s provozovateli a především politickou vůli k udržení pravidelných výdajů.
Modernizace NORAD, koordinace mezi Kanadou, Spojenými státy, Velkou Británií a severskými zeměmi a začlenění partnerů, jako je Austrálie, tvoří koalici, která se snaží odstranit taktické a strategické nedostatky. Investice, která by měla být doprovázena výcvikem lidí, specifickou doktrínou pro chladné oblasti a přizpůsobením průmyslu: logistická poptávka vyvolaná bezpečností v Arktidě poskytne práci polárním dopravním společnostem, logistickým společnostem a střediskům údržby, které se nyní staly klíčovou součástí obranného systému.
Budoucnost Arktidy
Význam Arktidy přesahuje její strategickou vojenskou hodnotu. Se změnou klimatu, která urychluje tání ledu, vznikají nové lodní trasy, které by mohly změnit světový obchod. Severní mořská cesta například nabízí kratší trasu mezi Evropou a Asií, která by mohla výrazně zkrátit dobu přepravy a s ní spojené náklady. Toto otevření však přináší také problémy v oblasti životního prostředí a bezpečnosti, protože zvýšená námořní doprava by mohla ovlivnit křehké ekosystémy v regionu a zvýšit riziko nehod.
Arktida je navíc bohatá na přírodní zdroje, včetně ropy, plynu a nerostných surovin, a je tak oblastí hospodářského zájmu mnoha států. Využívání těchto zdrojů by mohlo mít významné důsledky pro globální ekonomiku, ale vyvolává také obavy ohledně dopadu na životní prostředí a práv domorodých komunit žijících v regionu.
V této souvislosti bude mít mezinárodní spolupráce zásadní význam pro zajištění udržitelného a spravedlivého rozvoje Arktidy. Organizace, jako je Arktická rada, která sdružuje země se zájmy v regionu, hrají zásadní roli při podpoře dialogu a spolupráce. Geopolitické napětí by však mohlo toto úsilí zkomplikovat, zejména pokud budou státy nadále upřednostňovat své strategické a hospodářské zájmy před mnohostrannou spoluprací.
Arktida se zkrátka rychle stává ústředním bodem mezinárodní politiky, což má důsledky daleko přesahující vojenskou bezpečnost. To, jak se státy v nadcházejících letech vypořádají s výzvami a příležitostmi, které tento region představuje, bude mít trvalý dopad na globální geopolitickou rovnováhu a budoucnost planety.