Ticho vesmíru nemusí znamenat prázdnotu, ale tragické načasování. Nová studie ukazuje, že i kdyby galaxie byla plná života, šance na setkání s jinou civilizací je mizivá – většina z nich totiž nepřežije dost dlouho.
Kosmická osamělost může mít mnohem chmurnější vysvětlení než nepřítomnost života: čas. Nedávná vědecká studie vykresluje obraz téměř absolutní izolace Mléčné dráhy, kde by hlavní překážkou pro nalezení sousedů nebyl prostor, ale ohromná obtížnost časové a prostorové shody. Výpočty jsou objevné: aby v naší galaxii mohlo koexistovat pouhých deset vyspělých civilizací, musela by každá z nich přežít více než deset milionů let. Toto číslo klesne na 280 000 let, pokud se pokusíme najít jen jednu. Toto mlčení kontrastuje s rostoucí rozmanitostí světů, které stále nacházíme, například planetu, která boří všechny zažité představy, a připomíná nám, jak málo toho o vesmíru ještě víme.
Výzkumy totiž naznačují, že skutečné vesmírné úzké hrdlo nespočívá ve vzniku jednoduchých organismů, což může být poměrně častý jev, ale ve skoku ke složité společnosti. Přeměna života v technologickou civilizaci je mimořádně nepravděpodobná událost, závislá na téměř zázračném souběhu faktorů. Vesmír proto může být plný planet s životem, který nikdy nepřekročil mikrobiální stadium nebo zanikl dříve, než se stačil podívat ke hvězdám. Dokonce i když nějaký druh dosáhne inteligence, může se jeho největším filtrem stát samotná technologie, kde by jaderná zima mohla být silným důvodem jeho vlastního zániku.
V tomto smyslu je jedním z nejnáročnějších požadavků planetární stabilita. Aby mohla společnost vzkvétat, musí být po celé věky udržována křehká rovnováha, jejíž základem je aktivní desková tektonika, která reguluje koloběh uhlíku a s ním i globální teplotu. Jak vysvětluje studie zveřejněná v časopise EuroPlanet, jde o mechanismus, který je klíčový pro zajištění velmi dlouhého období geologické stability, bez níž by byl jakýkoli pokus o komplexní evoluci odsouzen k nezdaru.
Planetární koktejl, který je téměř nemožné zopakovat
Kromě geologické stability je zde také velmi specifická atmosférická podmínka. Studie zdůrazňuje nutnost koncentrace kyslíku nad 18 %, aby bylo možné spalování. Bez schopnosti ovládnout oheň se tak zásadní pokroky, jako je metalurgie, stávají nedosažitelnými. Jinými slovy, tavení kovů by nebylo možné, což by zablokovalo cestu k jakémukoli průmyslovému a technologickému rozvoji. Tato jemná atmosférická chemie závisí na ještě jemnějších rovnováhách, protože i rotace Země by mohla být klíčem k existenci kyslíku, jak ho známe.
Kromě toho je rozhodující i poloha planety ve sluneční soustavě. Obyvatelná zóna, často označovaná jako „Goldilocksova zóna“, je oblast, kde jsou vhodné podmínky pro existenci kapalné vody, základní složky života, jak ho známe. I v této zóně však život čelí značným výzvám. Sluneční erupce, dopady asteroidů a další kosmické události mohou dramaticky změnit klima planety a ovlivnit její schopnost dlouhodobě udržet život.
Výsledkem tohoto řetězce kosmických filtrů je tedy závěr, který chladí jakýkoli optimismus. Pokud by se nějaké civilizaci přesto podařilo tyto překážky překonat a existovala by dnes, byla by s největší pravděpodobností nepředstavitelně daleko. Vědci odhadují, že nejbližší technologická společnost by byla od Země vzdálena nejméně 33 000 světelných let a s největší pravděpodobností by byla mnohem starší než lidstvo samo, což do krajnosti komplikuje jakoukoli reálnou možnost navázání kontaktu.
Jsme ve vesmíru sami nebo ne?
Slavný „Fermiho paradox“, který vyvolává otázku, proč jsme dosud nenašli známky jiných civilizací, když je vesmír tak obrovský, nachází v těchto studiích možnou odpověď. Kombinace nepravděpodobnosti složitého života, křehkosti technologických civilizací a obrovských vesmírných vzdáleností by mohla vysvětlit, proč se vesmír zdá být tak tichý. Navzdory pokrokům v hledání exoplanet a vývoji technologií pro detekci rádiových signálů jiných civilizací zůstává pátrání po mimozemském životě monumentální výzvou.
Nakonec nás tyto studie vybízejí k zamyšlení nad naší vlastní existencí a rolí, kterou ve vesmíru hrajeme. Život na Zemi je možná vzácným klenotem v obrovském vesmíru a naše odpovědnost za jeho ochranu a zachování je důležitější než kdy jindy.