V Česku je to běžná slušnost, za hranicemi však potenciální katastrofa. Krátké probliknutí dálkovými světly, zatroubení nebo zapnutí výstražných světel může být v některých situacích běžným způsobem komunikace mezi řidiči. Jindy ale může znamenat něco úplně jiného, a v některých případech může jít dokonce o porušení dopravních předpisů.
Při cestě do zahraničí proto nestačí znát jen rychlostní limity a povinnou výbavu. Důležité je vědět také to, jak místní řidiči používají světla, klakson a další neformální signály.
Výstražná světla nejsou poděkování
V Česku je mezi řidiči rozšířený zvyk poděkovat po předjetí nebo po umožnění zařazení do pruhu krátkým zapnutím všech čtyř směrovek. Z hlediska českých pravidel ale výstražná světla nejsou určena k vyjádření vděku.
Podle § 31 zákona č. 361/2000 Sb. se výstražné světelné znamení používá tehdy, je-li nutné upozornit ostatní účastníky provozu na hrozící nebezpečí, například při nutnosti náhle zpomalit nebo zastavit. Výstražné znamení se navíc smí používat jen po nezbytně nutnou dobu.
Použití výstražných světel v jiné situaci proto může být posouzeno jako přestupek. Od roku 2024 je za tento typ přestupku možné uložit na místě pokutu až 1 500 korun. Ve správním řízení může sankce dosáhnout až 5 000 korun.
To ale neznamená, že policista automaticky pokutuje každého řidiče, který čtyřikrát blikne na znamení poděkování. Při posuzování konkrétního případu hrají roli také okolnosti a závažnost jednání.
V zahraničí se proto na český zvyk „děkovat“ výstražnými světly nelze spoléhat. Pravidla se mohou v jednotlivých státech lišit.
V Německu mají výstražná světla přesně vymezený účel
Německá pravidla jsou v tomto směru poměrně jednoznačná. Podle § 16 německé StVO se výstražná světla používají mimo jiné tehdy, když vozidlo ohrožuje ostatní nebo je řidič chce upozornit na nebezpečí. Výslovně je uvedeno například použití při koloně nebo při mimořádně pomalé jízdě na dálnici.
Poděkování jinému řidiči mezi tyto situace nepatří.
Český řidič, který je zvyklý na krátké „bliknutí všemi čtyřmi“, by proto měl být v Německu opatrný a raději používat pouze signály, jejichž význam je v dané situaci jednoznačný.
Dálková světla nejsou univerzální řeč
Ještě větší zmatek může vzniknout u krátkého probliknutí dálkovými světly. Čeští řidiči ho mohou používat například jako upozornění jinému řidiči nebo k upozornění při předjíždění. Český zákon skutečně umožňuje použít krátké přerušované rozsvícení dálkových světel místo zvukového výstražného znamení; mimo obec je světelné znamení možné použít také k upozornění předjížděného řidiče.
Nelze ale automaticky předpokládat, že stejný signál má stejný význam v jiné zemi.
Výrazným příkladem je Velká Británie. Britský Highway Code v pravidle 110 říká, že řidič má probliknutím dálkovými světly pouze upozornit ostatní účastníky provozu na svou přítomnost. Nemá jím předávat jinou zprávu ani zastrašovat ostatní.
Ještě důležitější je následující pravidlo: Britský Highway Code výslovně varuje řidiče, aby nikdy nepředpokládali, že probliknutí dálkovými světly znamená výzvu k pokračování v jízdě.
Český řidič tedy může mít pocit, že někoho „pouští“, zatímco druhý řidič může tento signál chápat úplně jinak.
Klakson: upozornění, ne nástroj k vyjádření emocí
Podobně rozdílně se může používat klakson.
V některých zemích je krátké zatroubení součástí běžné komunikace mezi řidiči. Neznamená automaticky hněv nebo konflikt. V jiných zemích se naopak klakson používá podstatně střídměji.
Dobře to opět ilustruje Velká Británie. Tamní Highway Code stanoví, že klakson se má používat k upozornění ostatních účastníků provozu na přítomnost vozidla. Řidič ho nesmí používat agresivně. V zastavěných oblastech je navíc mezi 23:30 a 7:00 jeho používání zakázáno, s výjimkou situací, kdy jiný účastník silničního provozu představuje nebezpečí.
Klakson proto není dobré používat jako univerzální výraz „děkuji“, „pojď“, „dělej“ nebo „uhni“. Jeho význam je vždy potřeba posuzovat podle místních pravidel a konkrétní situace.
Na dálnici neplatí „česká tolerance“
Rozdíly mezi zeměmi se netýkají pouze gest. Velkým rizikem pro řidiče je představa, že pokud určité chování toleruje česká praxe, bude tolerováno také v zahraničí.
To platí například pro rychlost.
V zahraničí se řidič nemůže spoléhat na to, že překročení limitu o několik kilometrů za hodinu bude automaticky bez následků. Způsob měření i odečítání případných tolerancí se mezi zeměmi a jednotlivými měřicími systémy liší.
Proto je nebezpečné plánovat cestu s představou, že „130 znamená ve skutečnosti 134“ nebo že radar určitou odchylku vždy přehlédne.
Stejně tak není dobrý nápad spoléhat na internetové rady typu „v této zemi se jezdí běžně o deset kilometrů rychleji“. Právně rozhodující je vždy konkrétní limit platný v daném místě.
Zahraniční pokutu není dobré ignorovat
Další rozšířený mýtus tvrdí, že pokutu z jiné země Evropské unie lze jednoduše ignorovat, protože české úřady ji „nikdy nevymohou“.
To už dnes rozhodně není bezpečný předpoklad.
Evropská unie má systém přeshraniční výměny informací o některých dopravních deliktech. Aktuální evropská právní úprava má mimo jiné usnadňovat přeshraniční výměnu informací a vymáhání sankcí za vybrané dopravní delikty.
To ale neznamená, že každá nezaplacená pokuta automaticky vede při příští cestě k zabavení automobilu nebo zadržení řidiče. Způsob vymáhání se řídí právními předpisy konkrétní země a okolnostmi daného případu.
Rozumnější je proto zahraniční pokutu neignorovat a ověřit si, zda je skutečně oprávněná a jakým způsobem ji lze uhradit nebo případně napadnout.
Největší problém? Předpoklad, že ostatní řidiči přemýšlejí stejně
Právě tady může být rozdíl v řidičské kultuře nejzrádnější.
Řidič může například probliknout, protože chce druhému pomoci. Druhý člověk však může stejný signál pochopit jako výzvu, aby okamžitě pokračoval, jako upozornění na jeho chybu nebo jako požadavek, aby uhnul.
Neformální gesta proto nejsou stejná jako dopravní značky. Jejich význam není univerzální.
To platí zvlášť při jízdě v zemi, kde řidič nezná místní zvyklosti. Nejbezpečnější je v takové situaci dávat přednost jednoznačným signálům, dodržovat značky a pravidla a nespoléhat na to, že druhý řidič pochopí naše „české“ gesto.
Pokud si řidič není jistý, co určitý signál znamená, platí jednoduché pravidlo: méně nepsané komunikace a více spoléhání na značky, pravidla a předvídatelné chování.
Při cestě autem do zahraničí totiž nejde o to jezdit „jako místní“. Jde především o to bezpečně pochopit místní pravidla a nepředpokládat, že to, co je samozřejmé doma, bude stejně samozřejmé za hranicemi.