Pod povrchem jeskyní v jižním Maroku se skrývá klimatické tajemství staré tisíce let. Mezinárodní tým vědců právě předložil přesvědčivé důkazy o tom, že Sahara, dnes největší horká poušť na Zemi, byla kdysi zelenou, vlhkou a život podporující oblastí. Důkazy z jeskyní v pohoří Atlas na jihu země potvrzují to, co vědecká komunita tušila již několik desetiletí.
Jedno z nejobjevnějších zjištění studie se týká původu této vlhkosti. Vědci analyzovali chemický podpis, který voda zanechala na hornině, a dokázali vystopovat, odkud srážky pocházely. Ukázalo se, že odpovědí jsou takzvané „tropické plumy“, obrovské masy mraků, které fungují jako atmosférické řeky a přenášejí vodní páru z tropických oblastí na velké vzdálenosti.
Studie poprvé ukázala, že tyto vlhkostní proudy dosáhly až do severní Afriky, což dosud nebylo prokázáno přímými daty. Tento objev podtrhuje schopnost klimatických změn zcela proměnit území a změnit to, co je nyní pískem a extrémním horkem, v krajinu plnou vegetace a vodních zdrojů.
Stalagmity jako archivy prehistorického klimatu
Výzkum, publikovaný v časopise Earth and Planetary Science Letters, je založen na studiu stalagmitů, tedy skalních útvarů, které pomalu vyrůstají ze dna jeskyní, když voda filtrovaná z povrchu stéká dolů a vrstvu po vrstvě ukládá minerály. Tyto přírodní útvary slouží jako skutečné klimatické záznamy, protože ve svém chemickém složení uchovávají otisk dešťů, které je napájely.
Aby mohl tým přesně datovat období dešťů, odebral v jeskyních v pohoří Atlas na jihu země malé úlomky těchto útvarů a vzorky podrobil analýze izotopů uranu a thoria, radioaktivních prvků, jejichž poměr umožňuje s velkou přesností určit stáří horniny.
Výsledky překvapily i samotné vědce. Analyzované stalagmity vykazovaly nepřetržitý růst v období před 8 700 až 4 300 lety, což svědčí o delším období hojných a stálých srážek v oblasti, která je dnes zcela vyprahlá.
Výzkumník Sam Hollowood poznamenal, že dopad tohoto procesu na životní prostředí byl prakticky nulový. Drobné vzorky hornin, v některých případech o hmotnosti pouhých 0,25 gramu, stačily k podrobné rekonstrukci klimatu celé oblasti v pravěku. Je to ukázka toho, že věda může dosáhnout velkých objevů pomocí minimálně invazivních metod.
Neolitičtí pastevci na Sahaře plné travin
Důsledky tohoto vlhkého období se neomezovaly jen na krajinu. Klimatické údaje získané z jeskyní se shodují s archeologickými nálezy, které dokládají pozoruhodný vzestup neolitických lidských sídel jižně od pohoří Atlas ve stejném tisíciletí.
Tato společenství byla závislá především na chovu dobytka, takže přístup k vodě a velkým plochám pastvin byl nezbytnou podmínkou jejich přežití a expanze. Právě to jim dávná Sahara nabízela: bohaté přírodní zdroje, které jim umožnily kolonizovat území, jež jsou dnes zcela nehostinná.
Badatelka Julia Barrottová zdůraznila, že jedním z nejvíce fascinujících aspektů práce byl přímý vztah mezi klimatickými podmínkami a rozvojem těchto starověkých společností. Odborníci se shodují, že podobné studie nejen obohacují naše chápání minulosti, ale také nabízejí cenné poznatky o tom, jak může klima radikálně změnit život na určitém území.