Celý život je vídáme v televizi, tleskáme jim v divadlech. Pak přijde den, kdy odcházejí do důchodu – a místo zasloužené odměny za dekády práce dostávají pár tisíc korun měsíčně. Dostávají méně než průměrný český senior. Jak je vůbec možné, že ikony národní kultury končí s penzí, o které by se pomocnému dělníkovi ani nezdálo? A co všechno se muselo sejít, aby se z lesku reflektorů stala tvrdá finanční realita?
Lesk reflektorů a tvrdá realita všedních dnů
Průměrný starobní důchod v České republice k srpnu 2026 činí přibližně 21 840 Kč. Pro řadu známých českých herců a zpěváků je však tato částka naprosto nedosažitelným snem.
V médiích se proto opakovaně objevují jejich stížnosti na finanční nouzi, což ve společnosti vyvolává bouřlivé debaty. Mnozí diváci se ptají, jak je možné, že lidé, kteří bavili celé generace, dnes čelí takto nízkým vyměřeným částkám.
Odpověď nespočívá v žádné cílené diskriminaci ze strany státu, nýbrž je výsledkem kombinace historických faktorů, nízkých tabulkových platů a specifických zákonů. Výpočet starobního důchodu je totiž v České republice pro všechny občany naprosto identický a odvíjí se výhradně od délky doby pojištění a výše odvedeného pojistného.
Past jménem svobodné povolání a minimální odvody
Hlavní příčinou extrémně nízkých penzí jsou historicky velmi nízké divadelní platy. Základem pro výpočet důchodu u zaměstnaných herců byly tabulkové platy v divadlech, které byly v minulosti minimální.
Například herečka Veronika Žilková uvádí, že její divadelní plat na zkrácený úvazek činil pouhých 7 000 Kč.
Dalším zásadním kamenem úrazu byla legislativní úprava, která v letech 1996 až 2008 umožňovala zástupcům takzvaných svobodných neboli nezávislých povolání, jako jsou herci na volné noze, režiséři či spisovatelé, odvádět sociální pojištění z velmi nízkého základu, často odpovídajícího minimálním zálohám, nebo v některých případech (např. při nízkých příjmech) nemít povinnost platit vůbec.
Mnozí z nich této možnosti využili, což jim nyní v evidenci České správy sociálního zabezpečení chybí jako odpracované roky.
K tomu se přidává fakt, že umělci působící jako OSVČ často odváděli pouze zákonem stanovené minimální zálohy na sociální pojištění. To automaticky vede k vyměření minimálního důchodu na úrovni pomocných dělníků. Navíc se do výpočtu penze často nepromítly jejich vedlejší příjmy z filmů, televize, dabingu či koncertů. Tyto příjmy byly totiž v minulosti často vypláceny formou nepravidelných autorských honorářů, ze kterých se důchodové pojištění obvykle neodvádělo, pokud nebyly součástí zaměstnaneckého poměru nebo OSVČ činnosti.
Konkrétní případy: Od šesti tisíc po průměrnou penzi
Mezi nejvýraznější medializované případy patří herečka Veronika Žilková, jejíž předběžně vyměřený důchod v roce 2022 činil pouhých 6 000 až 7 000 Kč. I po pozdějších valorizacích se její penze udržela pod hranicí 10 000 Kč.
Podobně na tom byla i Jaroslava Obermaierová, které byl původně vyměřen důchod kolem 10 000 Kč. Po valorizacích v letech 2025 až 2026 dosáhla na částku zhruba 16 000 Kč. Sama otevřeně přiznala, že zhruba tři až čtyři roky sociální pojištění vůbec neplatila.
O něco lépe je na tom zpěvačka Helena Vondráčková, která v minulosti uváděla důchod ve výši 13 000 Kč.
Modelový příklad: Jak snadno vznikne důchodové vakuum
Pro lepší pochopení celé situace si představme modelový příklad herce na volné noze, který byl aktivní v letech 1990 až 2025. V letech 1990 až 1995 pracoval v divadle za tehdejší průměrný plat 4 000 Kč, ze kterého odvody řádně platil zaměstnavatel.
Následně však v letech 1996 až 2008, tedy celých 13 let, působil jako nezávislý umělec ve svobodném povolání. Během těchto třinácti let nevyužil možnost dobrovolného důchodového pojištění a neodvedl na sociálním pojištění ani korunu. Tyto roky se mu proto do důchodu vůbec nepočítají.
V letech 2009 až 2025 pracoval jako OSVČ a platil pouze minimální zákonné zálohy. Při odchodu do důchodu v roce 2026 tak nesplnil podmínku potřebné doby pojištění, neboť mu chybí právě oněch 13 let. Pokud by podmínku splnil jiným způsobem, jeho důchod by byl kvůli minimálním odvodům vyměřen hluboko pod hranicí 10 000 Kč.
Mýty o absolutní chudobě versus realita
Kolem nízkých důchodů celebrit se ve veřejném prostoru šíří řada mýtů. Bulvární média často vykreslují slavné seniory jako lidi žijící v absolutní chudobě a doslova z ruky do huby.
Skutečnost je však taková, že většina těchto medializovaných umělců vlastní rozsáhlé nemovitosti. Navíc si i v důchodovém věku nadále vysoce nadstandardně přivydělávají natáčením nebo divadelní činností.
Druhým častým mýtem, který šíří internetová média i samotní umělci, je tvrzení, že stát herce a zpěváky systémově diskriminuje a dává jim nízké důchody záměrně jako trest za jejich profesi. Jak však ukazují jasná pravidla ČSSZ, systém měří všem stejným metrem. Rozhodující jsou pouze reálně odvedené peníze a odpracované roky.
Co na to říká veřejnost a odborníci?
Celá problematika vyvolává silné reakce u běžných občanů. Slova jednoho z diskutujících, Jiřího Čiháka, pod článkem na portálu České důchody mluví za vše:
To se netýká jen celebrit, i když ty umějí nejlépe zahrát překvapení a zoufalství po stanovení výše důchodu. Týká se to mnoha a mnoha OSVČ, kteří se celý život tetelili blahem, jak málo odvádějí na zdravotní a sociální pojištění, a najednou jsou celí překvapení, že dostávají pár šupů,
říká Jiří Čihák.
Na druhou stranu však zaznívají i hlasy volající po větší solidaritě a uznání celoživotního přínosu umělců pro společnost. Zakladatelka Nadačního fondu Jiřího Menzela na pomoc umělcům v sociální nesnázi, Olga Menzelová, k tomu dodává:
Slavný neznamená bohatý. Umělci, kteří v životě něco dokázali, na konci života, když už nemohou pracovat, nemají zajištěnou důstojnou péči,
říká Olga Menzelová.
Celý problém tak zůstává otevřeným tématem, které rozděluje českou společnost.