Hollywood už desítky let vykresluje Peršany jako ploché padouchy a sociální psychologie vysvětluje, proč to veřejnost přijímá bez mrknutí oka.
Jen málokterá vláda podala stížnost na akční film k mezinárodním organizacím, ale přesně to udělal Írán po uvedení filmu 300. Film Zacka Snydera, který ztvárňuje bitvu u Thermopyl mezi hrstkou Sparťanů a vojsky perského krále Xerxese, zaznamenal obrovský kasovní úspěch – jen během prvního víkendu v USA vydělal 70 milionů dolarů a celosvětově nakonec překročil hranici 400 milionů. Na druhé straně světa však v Teheránu neslavili: podali formální stížnost k UNESCO, v níž film obvinili z útoku na historickou identitu celého národa.
Národ s tisíciletou tradicí lidských práv zredukován na filmové monstrum
Íránská stížnost nebyla diplomatickým rozmarem. Perská civilizace, autorka jednoho z prvních známých textů o lidských právech, byla opět vykreslena jako horda zkažených, krutých a téměř podlidských bytostí. Naproti nim Řekové vypadali jako ušlechtilí strážci civilizace. Poradce tehdejšího íránského prezidenta film bez okolků označil za „psychologickou válku“. Společnost Warner Brothers se naopak omezila na odpověď, že se jedná o pouhou zábavu. Střet byl na světě.
To, co z této epizody dělá něco víc než jen anekdotu, je vzorec, který za ní stojí. Od počátků kinematografie až po současné kasovní trháky si hollywoodský průmysl vybírá antagonisty z Blízkého východu s takovou vytrvalostí, která přesahuje pouhou pohodlnost vyprávění. Skutečná otázka nezní, proč se scenáristé uchylují k tomuto archetypu, ale proč jej západní diváci přijímají s takovou samozřejmostí.
Obětní beránek: jak film spouští prastarý mechanismus
Psychiatr Neel Burton v časopise *Psychology Today* analyzoval fenomén obětního beránka jako obranný mechanismus ega: emoce, s nimiž se těžko vyrovnáváme, jako je vztek, strach, frustrace nebo vina, se promítají na vnější skupinu, obvykle zranitelnější nebo vzdálenější. Tato skupina nakonec ztělesňuje vše negativní a umožňuje ostatním vybít své napětí, které je nahrazeno příjemným pocitem morální nadřazenosti. Burton to shrnuje drtivou myšlenkou: vytvořit padoucha znamená vytvořit hrdinu, i když ani jeden z nich není skutečný.
Film tento mechanismus nevymyslel, ale funguje jako nejmocnější stroj, jaký kdy byl navržen k jeho spuštění. Účinný antagonista musí být „dostatečně odlišný“, aby se s ním divák neztotožnil a mohl si bez výčitek vychutnat jeho pád. Peršan splňuje všechny podmínky: geografická vzdálenost, výrazná kulturní odlišnost a desetiletí mediálního vykreslování jako hrozby. Film 300 vstoupil do kin v době, kdy byly vztahy mezi Washingtonem a Teheránem silně vyhrocené kvůli íránskému jadernému programu.
Když se fiktivní padouch a skutečný nepřítel překrývají
Burton varuje, že nebezpečí se znásobuje, když se filmový protivník shoduje se skutečným geopolitickým protivníkem. V krizových chvílích mohou bezohlední vůdci využít tento primitivní impuls hledání obětního beránka k odvedení pozornosti od svých vlastních neúspěchů. Film ani nemusí mít vědomý propagandistický záměr, aby dosáhl stejného výsledku: stačí opakovat tento vzorec, dokud ho diváci nepřijmou jako něco přirozeného. Když se na plátně objeví hrozivý Peršan, divák už má emoce připravené ještě předtím, než uslyší jedinou repliku.
Z tohoto úhlu pohledu nebylo rozhořčení Íránu nad filmem 300 pouhým nacionalistickým výstřelem, ale reakcí národa, který se opět poznal v roli monstra, bez nějž by ostatní nemohli zazářit. A jak dobře ví psychologie, kolektivní představy nelze rozptýlit historickými fakty ani diplomatickými prohlášeními: mění se pouze tehdy, když se změní to, kdo smí zaujmout místo hrdiny.