Český důchodový systém bude v příštích desetiletích čelit rostoucímu demografickému tlaku. Stárnutí populace a nízká porodnost zvyšují podíl starších lidí vůči obyvatelům v produktivním věku. Podle výpočtů demografa Tomáše Fialy z Vysoké školy ekonomické v Praze by k zachování dnešního poměru těchto věkových skupin bylo do konce století potřeba velmi vysoké migrační saldo. V jednom z modelových scénářů činí souhrnná potřeba více než 5,5 milionu lidí.
Výpočet zveřejnil časopis Statistika a My Českého statistického úřadu. Nejde o předpověď přesného počtu lidí, kteří se do Česka skutečně přistěhují, ale o model založený na konkrétních předpokladech o porodnosti, migraci a vývoji důchodového věku. Výsledky ukazují, že samotná migrace by při uvažovaných podmínkách představovala velmi náročnou cestu k udržení současného demografického poměru.
Poměr starších a mladších generací se bude měnit
Fiala ve své analýze sleduje poměr obyvatel v poproduktivním a produktivním věku. Produktivní věk v modelu začíná ve 20 letech a jeho horní hranice se odvíjí od předpokládaného důchodového věku. U žen autor zohledňuje také předpoklad dvou dětí na ženu.
Tento ukazatel je potřeba odlišit od skutečného počtu zaměstnaných lidí a příjemců důchodů. Ne každý člověk v produktivním věku pracuje a odvádí důchodové pojištění a ne každý člověk ve vyšším věku pobírá starobní důchod. Výpočet proto popisuje především demografické poměry, nikoli přímo finanční bilanci důchodového systému.
Stárnutí populace přesto představuje důležitou výzvu. Pokud se zvyšuje počet seniorů a současně se rodí méně dětí, postupně se mění poměr mezi generacemi, z nichž jedna ve větší míře čerpá důchody a druhá tvoří podstatnou část budoucích plátců pojistného.
Porodnost v Česku klesla na nové minimum
Podle údajů Českého statistického úřadu se v roce 2025 v Česku živě narodilo 77 636 dětí, což byl nejnižší počet v historii souvislého statistického sledování. Úhrnná plodnost dosáhla hodnoty 1,28 dítěte na ženu.
Na konci roku 2025 žilo v Česku přibližně 2,273 milionu lidí ve věku 65 a více let. Počet seniorů bude v dalších desetiletích záviset na vývoji úmrtnosti, porodnosti a migrace i na tom, jak silné jsou jednotlivé věkové ročníky.
Nízká porodnost se do počtu potenciálních pracovníků nepromítne okamžitě. Děti narozené dnes vstoupí na pracovní trh až za řadu let. Demografické změny proto ovlivňují dlouhodobý vývoj a jejich dopady nelze vyřešit jednorázovým opatřením.
Kolik lidí by muselo do Česka přicházet
Tomáš Fiala porovnal několik scénářů. V jednom z nich počítá s tím, že se úhrnná plodnost zvýší na 1,40 dítěte na ženu do roku 2030 a na 1,60 do roku 2050. Ani za těchto předpokladů by podle modelu nebylo možné udržet dnešní poměr obyvatel v produktivním a poproduktivním věku bez další migrace.
Výsledek výrazně ovlivňuje také předpokládaný vývoj důchodového věku. V jedné variantě model předpokládá jeho další postupné zvyšování i po roce 2030. V takovém případě by podle výpočtu do roku 2050 bylo potřeba průměrné migrační saldo přibližně 49 tisíc lidí ročně. Pokud by důchodový věk zůstal zastropovaný na 65 letech, odhadovaná potřeba by vzrostla na přibližně 83 tisíc lidí ročně.
V období 2051 až 2075 model počítá s ještě výraznějším rozdílem. Při pokračujícím růstu důchodového věku činí potřebné migrační saldo číní zhruba 135 tisíc lidí ročně, zatímco při hranici 65 let činí přibližně 231 tisíc lidí ročně.
V posledním čtvrtstoletí se pak výsledky obou variant znovu rozcházejí. Při pokračujícím zvyšování důchodového věku model uvádí přibližně 37 tisíc lidí ročně, při jeho zastropování na 65 letech až 288 tisíc ročně.
Jde o výsledky konkrétního demografického modelu, nikoli o závazný plán migrační politiky. Souhrnná potřeba přes 5,5 milionu lidí vychází z dlouhodobých předpokladů a nelze ji zaměňovat za počet nově příchozích, kteří by všichni zůstali v Česku a po celou dobu pracovali.
Důchodový věk je jedním z rozhodujících předpokladů
Výrazné rozdíly mezi jednotlivými scénáři ukazují, jakou roli hraje věk odchodu do důchodu. Fialův model v jedné variantě počítá s tím, že by se při pokračujícím zvyšování hranice důchodového věku dostala až na 70 let a 5 měsíců v roce 2100.
Tato hodnota je předpokladem modelového scénáře, nikoli současnou zákonnou hranicí. Česká právní úprava počítá s postupným zvyšováním důchodového věku nejvýše na 67 let. Budoucí změny zákonů nelze s jistotou předjímat.
Důchodový věk ovlivňuje demografický poměr tím, že mění hranici mezi produktivním a poproduktivním věkem. Pokud lidé zůstávají déle v produktivní věkové skupině, model potřebuje méně dodatečných obyvatel, aby zachoval stejný poměr mezi oběma skupinami. To ale samo o sobě neznamená, že všichni lidé budou schopni pracovat až do vyššího věku nebo že budou mít zaměstnání.
Co může Česko čekat do konce století
Fiala uvádí také scénář, který počítá s plodností 1,4 dítěte na ženu a stabilním migračním saldem 40 tisíc lidí ročně. Pokud by se současně dále zvyšoval důchodový věk podle předpokladů modelu, v roce 2100 by připadalo přibližně 52 obyvatel v poproduktivním věku na 100 obyvatel v produktivním věku.
Pokud by důchodový věk zůstal na 65 letech, poměr by podle výpočtu dosáhl přibližně 71 lidí na 100. Ani tento ukazatel nelze přímo interpretovat jako počet důchodců na sto skutečně zaměstnaných osob.
Výsledky upozorňují na dlouhodobé důsledky nízké porodnosti a stárnutí populace. Migrace může demografický vývoj ovlivňovat, její potřebný rozsah však v modelu výrazně závisí na tom, jak se bude vyvíjet porodnost a důchodový věk.
Výpočet neříká, že migrace nemůže českému důchodovému systému pomoci. Ukazuje, že samotné přistěhovalectví by při zachování dnešního demografického poměru vyžadovalo velmi vysoké migrační saldo. Skutečné financování důchodů bude záviset také na zaměstnanosti, produktivitě práce, výši mezd, odvodech, pravidlech důchodového systému a dalších ekonomických faktorech.