V ARC Raiders už nejde jen o to, kdo má lepší zbraň. Skutečné vítězství si odnáší ten, kdo ovládne umění vyjednávání – a přežije jen díky slovům.
Je velmi pravděpodobné, že při analýze nejlepších zbraní ve hře ARC Raiders spadnete do pasti a budete extrakční střílečku Embark považovat jen za další střílečku a budete se řídit seznamem úrovní. Možná se budete upínat k DPS zbraně Anvil, všestrannosti zbraně Renegade nebo rychlosti střelby zbraně Rattler. Přitom byste však přehlíželi, do jaké míry hra tento trůn obsadila tím, že změnila pravidla hry.
Klíč k této teorii spočívá v tom, jak blízký hlasový chat udělal z ARC Raiders virální fenomén, kterým je dnes. Tyto improvizované rozhovory, které povyšují zážitek z jejího vznikajícího příběhu, jsou to, čemu se začalo říkat Psychologie zásahu.
Tento termín vám možná nic neříká, ale nepochybně jste se s ním setkali nesčetněkrát. Pokaždé, když jste viděli film, v němž vyjednavač FBI přistupoval k loupeži nebo k situaci s rukojmími, byla v něm stejná myšlenka. Její využití je mnohem snazší, než si možná myslíte.
Nejlepší zbraň ARC Raiders je imunní vůči nerfům
Stejně jako v každé jiné hře tohoto stylu, kde je extrakce klíčová a možnost ztráty všeho, co jste tak těžce získali, strach ze situace, která vás dovede do Speranzy s prázdnýma rukama, poznamenává každé vaše rozhodnutí. Ačkoli je to strach, který časem vyprchá, stres vyvolaný těmito konfliktními scénáři je přesně to, co z ARC Raiders udělalo hluboce návykový zážitek.
Vědomí toho, že jde o všechno, a skutečnost, že jste naloženi cennými předměty a zbraněmi, vyvolává úzkost ze ztráty, která i podvědomě ovlivňuje naše rozhodnutí. Vědomí, že mít v rukou ty nejlepší zbraně ve hře nezaručuje vítězství, protože na druhé straně obrazovky je mnoho proměnných, od dovedností protivníka až po nepředvídatelnost hry, která může dobře se tvářící situaci postavit na hlavu, znamená, že často jednáme obezřetně, volíme defenzivní přístup, nebo si s námi dokonce mohou hrát nervy.
Zde přichází na řadu koncept nákladů a výnosů. Vzpomeneme si, kolik stálo pořízení nebo výroba dané zbraně, údržba, vylepšení a příslušenství, které jsme do ní investovali, a vzpomeneme si na všechny ty jiné případy, kdy se zdánlivě snadné vítězství změnilo v katastrofu. Mohla by existovat jiná cesta? Existuje.
Použití Psychologie zásahu jako vyjednavače je jedním z nejšílenějších plánů, s jakými se můžete ve videohře setkat. Ale zároveň se jedná o jednu z nejzábavnějších věcí, které můžete za ovládacími prvky zažít. Takový, kde se poměr nákladů a přínosů výrazně liší od obvyklých úrovní, protože zde nejsou žádné náklady na pořízení, údržbu nebo riziko ztráty, pouze přínos v podobě rozvíjení stále většího důvtipu a zvrácení situací, které by dříve skončily zjevně zbytečnou přestřelkou.
Pro ty z nás, kteří hrají ARC Raiders sólo, se střet s jakýmkoli jiným hráčem stává jedním ze čtyř scénářů. V lepším případě se oba ignorujeme a buď si jdeme každý svou cestou, nebo následuje spolupráce. V horším případě dojde buď ke vzájemné zradě důvěry, kdy po sobě oba střílíte současně, nebo čelíte jednostranné zradě, kdy jeden střílí po druhém, zatímco jedna strana zaujímá příliš opatrný postoj. Té druhé variantě se chce nepochybně každý vyhnout kvůli riziku, které s ní souvisí.
Tváří v tvář tomuto možnému scénáři vede perspektiva velké části hráčů k tomu, aby se bez váhání vydali touto cestou. Být první, kdo zaútočí, znamená nebýt tím nesmyslně opatrným, který přijde o celý tým, ale úprava poměru nákladů a výnosů této situace se v posledních dnech ukázala jako mnohem užitečnější.
Využití psychologie zásahu v praxi
První komunikace by zdaleka neměla zaujímat obranný nebo klidný postoj, snažit se být přátelská nebo dávat najevo slabost, ale měla by být vyjádřením poznání. Tváří v tvář slovům „Don’t Shoot!“, která se mohou promítnout do strachu, je nejúspěšnějším přístupem seznámit druhou osobu se situací. Tváří v tvář větě „viděl jsem tě, vím, že jsi sám“ nebo pozdravu s použitím automatické fráze ve hře si druhá osoba situaci rozmyslí. V jediném okamžiku se změní přehnaná sebejistota, s níž možná přistupoval: „On ví, že jsem tady. Je připraven.“
Dále mu musíte dát najevo, že jste si plně vědomi toho, že váš strach je i jeho: „Určitě máš spoustu kořisti, byla by škoda o ni přijít kvůli hloupé hádce.“ Záměrem není dostat se do výhružné výměny názorů, ale snížit jeho agresivitu tím, že jeho mozek přimějete k méně impulzivnímu a racionálnějšímu přehodnocení situace.
„Nemám v úmyslu tě napálit a pak tě střelit do zad, jen plním mise a poflakuju se.“ Nejhorší scénář, tedy že se stane terčem výše zmíněné jednostranné zrady, nutí protivníka tváří v tvář témuž podezření jednat jinak, což ho ve většině případů vede ke zmírnění situace a vyhnutí se konfliktu.
Odtud pochází oblíbená část, totiž rafinovaná manipulace, která se omezuje na něco tak prostého, jako je opakování posledních slov protivníka. Tváří v tvář větě „tahle mapa je nejhorší, je tam hodně míst k ukrytí“, vaše odpověď větou „Je tam hodně míst k ukrytí?“ donutí soupeře odhalit informace a vyvolat dojem, že v rozhovoru, a tedy i v situaci, dominuje. Další věcí, kterou je třeba udělat, je hledat „ne“, které udrží situaci pod kontrolou.
Na otázku, zda chce, abyste se spojili, lze „ano“ přeložit jako otevření dveří k následné pasti. „Nebylo by špatné, kdybychom se sešli, abychom mohli společně těžit, aniž by nás někdo střelil do zad, že?“ Připomínáme mu náklady a výnosy, které mu hrozí, malujeme mu nebezpečný scénář a dáváme mu možnost odpovědět „ne“, aby jeho mysl opět vytvořila pocit, že má vše pod kontrolou.
Je to tak absurdní, a přesto napjatá situace, že než se dostanete k poslední části rozhovoru, pravděpodobně zadržujete nutkání se zasmát ze strachu, abyste pokus nezkazili.