Zatímco dnešní luxus znamená drahá auta a šperky, římská elita si status dokazovala úplně jinak – vlastnictvím makaka dovezeného z daleké Indie. Tito exotickí mazlíčci byli milováni, hýčkáni, a dokonce pohřbíváni jako děti. Ale za touto náklonností se skrývá temný příběh krutosti, nepochopení a marnivosti, která stála mnoho zvířecích životů.
V jiných částech světa totiž opice samozřejmě existovaly, ale nebyly to makakové indičtí. A rozhodně je nikdo neviděl a nezacházel s nimi s takovou extravagancí jako římská elita. Vojsko s nimi zdaleka nezacházelo jako s domácími mazlíčky, jak se každý soused chová ke svým psům nebo kočkám, ale jako s náhradními dětmi.
Ačkoli myšlenku, že se s domácími mazlíčky zachází jako s dětmi, považujeme za moderní fenomén, archeologické týmy v Berenike na pobřeží Rudého moře zjistily, že tito makakové dovezení z druhého konce světa měli daleko ke vztahu domácího mazlíčka a člověka, který bychom si mohli představit.
Svědčí o tom římská pohřebiště v této oblasti, kde lze vidět opice pohřbené s pohřebními látkami, hračkami a hrnci, stejně jako bychom to viděli u tehdejších dětí. Rozdíl s ohledem na pohřby pracovních zvířat je takový, že v jednom z hrobů se nachází ještě nápadnější případ: opice pohřbená vedle zřejmě vlastního domácího mazlíčka.
Analýza kostí prasete je více než dostatečná k vyloučení, že by šlo o potravu, a to, že je vedle něj uloženo se stejnou náklonností, jaká je projevována makakovi, dokazuje, že v jistém smyslu šlo o živou hračku opice. Bohužel tytéž analýzy přinesly poněkud nepříjemnější skutečnost.
Pohřební pozůstatky a analýzy naznačují, že makakové trpěli křivicí a podvýživou nikoliv proto, že by se jim někdo nedbale věnoval, ale proto, že byli krmeni potravou týchž elit, stejně jako děti, a byli tak odříznuti od stravy a potřeb, které jim indická džungle poskytovala.
Tato situace spolu s nedostatkem přímého slunečního světla, protože zůstávali uvnitř, a spalujícím horkem pouště znamenala, že tito makakové měli velmi krátký život a byli náchylní k nemocem, které dále omezovaly jejich délku života. Z dnešního pohledu zbytečný a krutý luxus, který však přinejmenším v té době hrál zásadní roli v psychologii Římanů vysídlených daleko od domova. Z pohřebních pozůstatků je zcela zřejmé, do jaké míry jejich lidský vzhled vyplňoval prázdnotu, kterou jiné domácí zvíře zřejmě nezaplnilo.
Kromě makaků Římané v rámci své fascinace vzácnými a luxusními zvířaty dováželi i další exotická zvířata. Mezi tato zvířata patřili lvi, tygři a sloni, kteří byli často využíváni při veřejných představeních v Koloseu a dalších amfiteátrech říše. Tato představení, známá jako venationes, se skládala ze soubojů mezi zvířaty nebo mezi zvířaty a gladiátory a byla oblíbenou formou zábavy mezi římskými masami. Dovoz těchto zvířat nejen demonstroval moc a bohatství Říma, ale také odrážel jeho nadvládu nad vzdálenými zeměmi.
Obchod s exotickými zvířaty byl nejen projevem moci, ale také výnosným obchodem. Obchodníci, kteří tato zvířata do Říma přiváželi, mohli dosáhnout velkých zisků, protože elity byly ochotny zaplatit značné částky za vlastnictví těchto neobvyklých tvorů. Tento obchod také podpořil rozvoj obchodních cest spojujících Řím s Afrikou, Asií a dalšími regiony, což usnadnilo výměnu zboží a kultury mezi různými částmi starověkého světa.