Výrok japonské premiérky o tom, že útok na Tchaj-wan by mohl ohrozit samotné Japonsko, rozbil křehkou rovnováhu východoasijské diplomacie. Čína odpověděla hrozbami a sankcemi, zatímco Tokio čelí otázce, zda je připraveno jednat, když se slova promění v činy.
Zdá se, že nejnovější diplomatické vzplanutí mezi Čínou a Japonskem nevyplývá z ojedinělého gesta, ale z posunu ve strategickém vnímání Tchajwanského průlivu Tokiem a stále důležitější role Japonska v udržování regionální bezpečnosti. Problém nyní spočívá v tom, že Čína byla nucena jasně vyjádřit svůj postoj, pro který byla až dosud nejednoznačnost ideálním scénářem. Prohlášení premiérky Sanae Takaichiové, která naznačila, že čínská blokáda nebo útok na ostrov by mohly pro Japonsko představovat existenční hrozbu, okamžitě narušilo jemnou rovnováhu strategické nejednoznačnosti, kterou Tokio udržovalo po celá léta.
Její výrok poprvé oficiálně vyjádřil něco, o čem japonské bezpečnostní týmy soukromě diskutovaly po celá desetiletí: Japonsko by za určitých okolností mohlo být nuceno jednat po boku Spojených států v případě válečného scénáře kolem Tchaj-wanu, nikoliv však kvůli obraně ostrova jako takového, ale kvůli zachování námořních cest, dodávek energie a amerických základen, které zajišťují přežití samotného Japonska. Právě tato nuance, která je pro širokou veřejnost obvykle neviditelná, vyvolala reakci Pekingu, který si prohlášení vyložil nikoli jako technickou analýzu, ale jako náznak, že by Japonsko mohlo vojensky zasáhnout v oblasti, kterou Čína považuje za svou.
Our message to Japan is clear: Japan must fully repent for its war crimes, immediately stop its wrong and provocative statements and moves that interfere in China’s internal affairs, and stop playing with fire on the Taiwan question. Those who play with fire will perish by it! pic.twitter.com/F0G6FvU6qD
— CHINA MFA Spokesperson 中国外交部发言人 (@MFA_China) November 13, 2025
Související článek
Reakce Pekingu byla okamžitá a rázná a Peking nasadil celou škálu nátlakových nástrojů určených k potrestání, zastrašení a izolaci Tokia. Čína vydala varování studentům a turistům, aby se Japonsku vyhýbali s odkazem na údajná bezpečnostní rizika, pozastavila diplomatická setkání, odložila premiéry filmů, posílila hlídky pobřežní stráže ve sporných vodách a zvýšila tón propagandistických projevů a připomněla minulou válku, aby zdůraznila svou současnou vojenskou převahu.
Záměr byl jasný: vyslat vnitřní i vnější signál, že jakékoli zpochybnění jejího postoje k Tchaj-wanu bude mít okamžitou cenu. Prudká reakce však měla dvojí účinek. Na jedné straně podnítila v japonské společnosti rostoucí pocit, že se Čína systematicky uchyluje k ekonomickým a diplomatickým trestům, aby ovlivnila chování ostatních. Na druhé straně posílila v japonské vládě názor, že čínský tlak nepoleví a že jedinou schůdnou odpovědí je posílení vojenských aliancí a skutečná připravenost na mimořádné události.
Rozdělení japonského veřejného mínění odráží toto napětí: zhruba polovina společnosti se domnívá, že Japonsko by mělo zasáhnout v případě scénáře čínské invaze na Tchaj-wan, a druhá polovina se obává, že jakékoli zapojení by zemi uvrhlo do katastrofálního konfliktu.
Čínský státní aparát mezitím zesiluje varovné signály, které zdaleka nejsou všeobecně zastrašující, ale vyvolávají rostoucí obvinění Tokia z diplomatického zastrašování a výzvy k ještě silnějšímu odstrašení.
Na pozadí této eskalace přidává náhlé stažení amerického raketového systému Typhon dočasně umístěného na základně Iwakuni další vrstvu do skládačky. Jeho schopnost odpalovat rakety Tomahawk a SM-6 s dostatečným doletem k zasažení kritických cílů ve východní Číně vyvolala znepokojení v Pekingu a Moskvě, které si jeho rozmístění vyložily jako předzvěst americké pozemní raketové sítě v Indopacifiku po skončení platnosti smlouvy INF.
Oficiálním cílem bylo provést rychlé přechodné testy v případě války, ale představovalo také výslovnou demonstraci toho, že Japonsko je klíčovým hráčem v americké strategii zadržování. Jeho stažení, právě když Čína zintenzivňuje odvetná opatření proti Tokiu, napětí nesnižuje: je důkazem pružnosti Washingtonu při přeskupování svých figur a jeho záměru udržovat Peking v trvalé nejistotě. Japonsko se zase stále více ocitá v centru strategického dilematu: jeho přežití závisí na bezpečnostním opatření USA, ale cenou za tuto závislost je, že jakákoli krize v Tchajwanském průlivu se automaticky stává japonskou „provincií“.
Tato epizoda otřásla hlavní zásadou východoasijské bezpečnostní politiky: strategickou nejednoznačností. Spojené státy se vyhýbají výslovnému závazku reagovat na čínský útok, aby Pekingu a Tchaj-peji nenabídly jistotu, zatímco Japonsko se snažilo sladit svůj postoj, aniž by vyčnívalo. Takaichiho slova tuto dvojznačnost prolomila, i když později trval na tom, že neznamenají změnu doktríny.
Odhalují tak vývoj země, která opustila absolutní opatrnost poválečného období a tváří v tvář reálné možnosti konfliktu vysoké intenzity ve svém sousedství si začíná uvědomovat, že její bezpečnost již nelze oddělit od případné války o Tchaj-wan. Pro Peking je tato proměna znepokojující: asertivnější Japonsko, které je více integrováno do vojenského rozložení USA a ochotnější jednat preventivně, mění strategickou rovnici v celém regionu. Na druhou stranu pro Tokio současná krize přesně ilustruje, proč se snaha o zmírnění napětí s Čínou nevyhýbá nátlaku na něj a proč zachování rozhodovací schopnosti a manévrovacího prostoru znamená posílení jeho autonomie a vojenské spolupráce.
Celkově tato sekvence odráží okamžik zlomu. Čína chce odstrašit Japonsko okamžitým trestem a Japonsko chce odstrašit Čínu tím, že ukáže, že se nenechá zastrašit, zatímco Spojené státy tiše upravují svou přítomnost a připomínají, že jejich vojenská síla bude rozhodující v každém scénáři. Tchaj-wan se ze své strany stává svorníkem, kolem něhož se točí stabilita severovýchodní Asie.
Výsledkem je napjatější, průhlednější a nebezpečnější rovnováha než v předchozích letech. Rovnováha, v níž se prolínají slova premiéra, přehnaná reakce sousední mocnosti a zdánlivě technický pohyb raketového systému, aby odhalily nepříjemnou pravdu: že region směřuje k fázi, kdy má špatně interpretované gesto potenciál změnit bezpečnostní architekturu Indopacifiku.
Kromě toho je důležité vzít v úvahu historický kontext japonsko-čínských vztahů. Současné napětí je zarámováno historií soupeření, které trvá již několik století, včetně konfliktů, jako byla druhá světová válka, kdy Japonsko okupovalo části Číny. Tato historie přidává současným diplomatickým vztahům další vrstvu složitosti, kdy je každý krok a prohlášení pečlivě zkoumáno oběma stranami.
V tomto ohledu je úloha Spojených států klíčová. Spojenectví mezi Japonskem a USA v posledních desetiletích zesílilo, zejména ve vojenské oblasti. Čína tento vztah vnímá jako snahu omezit svůj vliv v regionu, což zvyšuje napětí. Vojenská přítomnost USA v Japonsku, včetně základen a obranných systémů, toto strategické spojenectví neustále připomíná.
Na druhé straně je otázka Tchaj-wanu pro Čínu, která ostrov považuje za součást svého území, mimořádně citlivou záležitostí. Jakýkoli náznak podpory nezávislosti Tchaj-wanu ze strany Japonska nebo Spojených států je vnímán jako přímá provokace. To částečně vysvětluje prudkou reakci Číny na prohlášení premiéra Takaichiho.
Situace v Tichomoří je složitou sítí strategických, historických a politických zájmů. Japonsko se nachází v choulostivé situaci, kdy se snaží vyvažovat své vztahy se Spojenými státy a svou geografickou a ekonomickou blízkost k Číně. Strategická nejednoznačnost, která charakterizovala jeho zahraniční politiku v posledních desetiletích, je nyní vystavena zkoušce a rozhodnutí, která v blízké budoucnosti učiní, mohou mít významné důsledky pro stabilitu regionu.