Historie naší planety je poznamenána událostmi, které navždy změnily běh života. Před 252 miliony let zažila Země svůj nejtemnější okamžik, kdy v době, kterou vědci nazývají velké vymírání, zmizely téměř všechny formy života.
Po miliony let udržovaly extrémní tepelné podmínky planetu v téměř neobyvatelném stavu. Rovníkové teploty dosahovaly ničivých hodnot a vytvořily svět, který se jen málo podobal tomu, který známe dnes. Nová studie publikovaná v časopise Nature Communications nyní rozluštila záhadu, která vědeckou komunitu mátla celá desetiletí: proč tyto pekelné podmínky trvaly tak dlouho.
Zhroucení tropických lesů
Permsko-triasové vymírání vyhubilo 94 % mořských druhů a 70 % čeledí suchozemských obratlovců, uvádí The Conversation. Prvotní viník byl jasný: masivní sopečné erupce na dnešní Sibiři uvolnily do atmosféry obrovské množství oxidu uhličitého.
Co však vědce mátlo, byla doba trvání těchto extrémních podmínek. Zatímco podobné sopečné události obvykle normalizují klima během milionu let, tento „superskleník“ byl aktivní pět milionů let a teploty v rovníkových oblastech přesahovaly 34 °C.
Související článek
Brzy zjistili, že klíč se nachází v deštných pralesech. Před katastrofou fungovaly rozsáhlé rovníkové lesy a rašeliniště jako úložiště uhlíku, které pohlcovaly velké množství CO2 z atmosféry. Oteplení však bylo tak rychlé, že tyto vegetační formace z tropických kontinentů zcela zmizely.
Pohled na analýzu rostlinných fosilií odhalil dramatickou změnu: bujné lesy nahradily drobné rostliny zvané lýkovce, vysoké pouhé 2 až 20 centimetrů. Tato proměna vytvořila v geologickém záznamu „uhlíkovou mezeru“, která trvala miliony let.
Pouze enklávy větších rostlin přežily směrem k pólům a v pobřežních oblastech, kde byly teploty o něco nižší. Tyto druhy byly sice odolné, ale mnohem méně účinné při vázání atmosférického uhlíku.
Výzkumníci použili k potvrzení své hypotézy model cyklu uhlíku SCION. Drastické snížení čisté primární produktivity rostlin udrželo vysoké teploty po miliony let. Teprve když se vegetace postupně obnovila, začala se Země z těchto extrémních podmínek pomalu dostávat.
Tento objev podtrhuje zásadní význam tropických a subtropických lesů pro udržení klimatické rovnováhy planety a ukazuje, jak jejich ztráta může vyvolat ničivé klimatické zlomy.
Dlouhodobý dopad a poučení pro současnost
Permsko-triasové vymírání nejenže změnilo suchozemskou krajinu, ale mělo také trvalý dopad na vývoj života. Zánik tolika druhů umožnil vývoj nových skupin organismů, které obsadily uvolněné niky a daly vzniknout biologické rozmanitosti, jak ji známe dnes. Tato katastrofická událost nabízí zásadní poučení i pro současnost, kdy lidstvo čelí podobným výzvám souvisejícím se změnou klimatu.
V současné době způsobují rostoucí emise CO2 způsobené lidskou činností zrychlené globální oteplování. Vědci varují, že stejně jako v minulosti může mít úbytek tropických lesů zničující důsledky pro globální klima. Odlesňování a degradace těchto kritických ekosystémů snižují jejich schopnost fungovat jako úložiště uhlíku, což zhoršuje globální oteplování.
Pochopení toho, jak rostliny a ekosystémy reagovaly na extrémní podmínky v minulosti, může navíc pomoci předpovědět, jak se mohou přizpůsobit nebo podlehnout v budoucnosti. Ochrana a obnova tropických lesů má zásadní význam nejen pro biologickou rozmanitost, ale také pro zmírnění změny klimatu a zabránění budoucnosti podobné permsko-triasovému „superskleníku“.
Historie velkého vymírání nám připomíná křehkost suchozemských ekosystémů a důležitost zachování klimatické rovnováhy. Poučení z minulosti nás musí vést při rozhodování o ochraně naší planety a zajištění udržitelné budoucnosti pro další generace.