Potomci se učí sociální komunikaci prostřednictvím svých matek, které se o ně v mládí starají. Kromě lidí bylo toto pravidlo nově potvrzeno i u šimpanzů.
Vyplývá to ze studie zveřejněné v úterý v časopise PLOS Biology, která je výsledkem tříletého pozorování chování 22 šimpanzů („Pan troglodytes“) ve volné přírodě, ačkoli jsou zvyklí na přítomnost lidí, v národním parku Kibale v Ugandě.
Vědci pod vedením Josepha Mineho z univerzity ve švýcarském Curychu zaznamenávali hlasové signály, jako je vrčení, štěkání a sténání, a také nehlasovou komunikaci, jako jsou pohyby paží, směr pohledu a držení těla.
Analýza záznamů odhalila, že kombinace vokálních a nevokálních signálů jsou naučené sociálně a „pravděpodobně nejsou geneticky podmíněné“, jak se dříve předpokládalo.
Mláďata šimpanzů se učí komunikačnímu stylu od své matky a mateřských příbuzných, ale vykazují jen malou podobnost s komunikačním chováním svého otce a otcovských příbuzných.
To je podle vědců dáno tím, že o šimpanze se jako o mláďata starají matky a otcové se na výchově podílejí jen málo.
Tato forma učení se sociální komunikaci je velmi podobná té lidské.
Mateřské učení přetrvává
Šimpanzi pozorovaní ve studii byli starší 10 let, což je věk, kdy začínají být více nezávislí na matce, což naznačuje, že mateřský příbuzenský vliv má trvalý dopad na pozdější komunikační chování.
Výsledky naznačují, že sociální učení komunikaci je evolučně starší, než se dosud předpokládalo, tvrdí autoři.
„Vidíme, že některé šimpanzí matky mají tendenci produkovat hodně hlasových a vizuálních kombinací, zatímco jiné jich produkují málo. A potomci se nakonec chovají stejně jako matky, což vede ke specifickým rodinným tendencím,“ říká výzkumník Joseph Mine v prohlášení z Curyšské univerzity.
„U lidí zahrnuje řeč těla gesta rukou a výrazy obličeje, ale také mnoho jemných projevů chování, jako jsou změny postoje a směru pohledu. Naše pozorování naznačují, že šimpanzi se učí i tyto méně zjevné formy komunikace,“ říká další z autorů Simon Townsend.
Tento objev má významné důsledky pro naše chápání evoluce jazyka a komunikace. Šimpanzi, jakožto naši nejbližší příbuzní v živočišné říši, nabízejí okno do toho, jak se u našich předků mohly vyvinout rané formy komunikace. Stejně jako lidé používají šimpanzi ke sdělování informací kombinaci hlasových a nehlasových signálů, což naznačuje, že schopnost učit se a přizpůsobovat komunikaci je společným rysem naší evoluční linie.
Studie navíc zdůrazňuje význam sociálního prostředí pro rozvoj komunikačních dovedností. V případě šimpanzů je klíčová role matky, která poskytuje nejen fyzickou péči, ale také model komunikace, který potomci napodobují a přizpůsobují po celý život. Toto zjištění zdůrazňuje potřebu zohlednit rodinnou a sociální dynamiku při studiu vývoje komunikačního chování u primátů a lidí.