Spojené státy podepsaly rekordní zbrojní dohodu s Tchaj-wanem v hodnotě přes 11 miliard dolarů (231 miliard korun). Zatímco Washington mluví o obraně, Peking v tom vidí přímou výzvu – a Tchaj-wan se mezitím připravuje na to nejhorší.
Spojené státy oznámily jednu z největších zbrojních dohod, jaká kdy byla s Tchaj-wanem podepsána, balíček v hodnotě více než 11 miliard dolarů (231 miliard korun), který zahrnuje rakety středního doletu, systémy HIMARS, samohybné houfnice, sebevražedné drony, vojenský software a protitankovou munici. Zahrnuté rakety středního doletu a systémy HIMARS jsou hlasité a zřetelné, dosahující do vzdálenosti 130 km.
Balíček pomoci
Formálně je operace prezentována jako modernizace obranných schopností ostrova a jako plnění zákonné povinnosti USA pomoci Tchaj-wanu bránit se. V praxi je však dohoda plnohodnotným strategickým poselstvím, pečlivě připraveným tak, aby posílilo odstrašení vůči Číně, aniž by změnilo desetiletí trvající diplomatický rámec Washingtonu, který se vyznačuje nejednoznačností.
Související článek
Skutečnost, že oznámení přišlo během Trumpova televizního projevu, v němž byla zahraniční politika sotva zmíněna, podtrhuje, do jaké míry bylo toto gesto zamýšleno spíše jako strukturální signál než bezprostřední rétorický převrat.
Rakety, HIMARS a drony
Obsah balíčku není náhodný. Systémy HIMARS a rakety ATACMS, které se již osvědčily na ukrajinském bojišti, jsou určeny k zasahování cílů na velkou vzdálenost s velkou přesností, což značně komplikuje jakoukoli čínskou obojživelnou nebo vzdušnou operaci (což reálně ztěžuje invazi).
K tomu se přidávají samohybné houfnice, střely Javelin a TOW a bezpilotní letouny kamikadze, které jsou určeny k ohromení a vyčerpání přesilového protivníka. Jedná se o vojenskou architekturu jasně zaměřenou na asymetrickou válku: jejím cílem není umožnit Tchaj-wanu porazit Čínu, ale způsobit tak vysoké a rychlé náklady, aby invaze již nebyla pro Peking politicky přijatelnou možností. Washington a Tchaj-pej trvají na tom, že se jedná o obranné zbraně, ale typ zahrnutých schopností ukazuje na strategii odepření území a vzdušného prostoru v počátečních fázích konfliktu.
Strategická nejednoznačnost
Rozsah dohody má v USA také domácí odezvu. Během Trumpova druhého funkčního období část bezpečnostního establishmentu a zastánci tvrdé linie vůči Číně vyjadřovali pochybnosti o jeho skutečném odhodlání bránit Tchaj-wan, zejména v kontextu obchodních jednání s Pekingem.
🚨🇺🇸🇹🇼🇨🇳 BREAKING:The United States has approved the transfer of 420 ATACMS ballistic missiles for deployment on Taiwan, aimed toward the Chinese mainland.
— WAR (@warsurveillance) December 19, 2025
This move would give Taiwan the ability to threaten critical infrastructure and major military sites inside China. pic.twitter.com/UjdEAVv4bW
Balíček, který je větší než celkový objem prodaný za Bidenova prezidentství a odpovídá více než polovině toho, co bylo schváleno v Trumpově prvním funkčním období, slouží k rozptýlení těchto podezření. Aniž by se Washington výslovně zavázal k přímé vojenské intervenci, de facto posiluje svou podporu Tchaj-wanu a ukazuje, že takzvaná „strategická nejednoznačnost“ se nerovná pasivitě. Vzkaz je dvojí: Číně, že náklady na nátlak budou nadále růst, a spojencům USA, že bezpečnostní síť USA v asijsko-pacifickém regionu zůstává funkční.
Červená linie vyprávění
Čínská reakce byla okamžitá a předvídatelná. Peking dohodu odsoudil jako porušení své svrchovanosti a varoval, že Tchaj-wan je „červenou linií“, která nesmí být v čínsko-amerických vztazích překročena. Komunistická strana ve svém oficiálním diskurzu trvá na tom, že přezbrojení ostrova z něj pouze udělá sud střelného prachu a urychlí riziko války.
Intenzita reakce však také odráží pro Čínu nepříjemnou realitu: každý nový balík zbraní zvyšuje vojenský a politický práh pro jakoukoli nátlakovou akci. Zatímco Lidová osvobozenecká armáda jej denně zvyšuje pomocí přeletů, námořními manévry a rozsáhlými cvičeními, USA reagují tichým posilováním odolnosti Tchaj-wanu, aniž by musely měnit smlouvy nebo formálně uznávat jeho svrchovanost.
Tchaj-wan a domácí náklady
Pro Tchaj-pej přichází dohoda v politicky složité době. Prezident Lai Ching-te navrhl historický speciální obranný rozpočet ve výši 40 miliard dolarů (840 miliard korun), včetně systémů protivzdušné obrany, jako je T-Dome, a široké škály schopností dlouhého dosahu, ale čelí odporu opozice, která ovládá parlament a zpochybňuje náklady i efektivitu minulých nákupů.
Přesto na ostrově panuje stále větší shoda na potřebě zvýšit do roku 2030 výdaje na armádu alespoň na 5 % HDP, což je v souladu s implicitními požadavky Washingtonu. Americká ochrana není zadarmo: je doprovázena politickým tlakem, rozpočtovými oběťmi a hlubokou transformací tchajwanské obranné struktury.
Ukrajina jako precedens
Paralela s Ukrajinou je nevyhnutelná. Stejné systémy, které Spojené státy poslaly do Kyjeva, aby omezily Rusko, se nyní objevují v balíčku určeném pro Tchaj-wan. V obou případech je strategie podobná: neintervenovat přímo, ale vyzbrojovat partnera tak dlouho, dokud se nestane důvěryhodnou vojenskou překážkou revizionistické mocnosti.
V Evropě se tento model uplatňuje v otevřené válce. V Asii se uplatňuje jako preventivní opatření. Výsledkem je stále zřetelnější vzorec v bezpečnostní politice Západu: financovat a vybavovat klíčové spojence, aby působili jako první odstrašující linie a snížili potřebu přímé konfrontace mezi velmocemi.
Závěrečné poselství
Zbrojní dohoda s Tchaj-wanem nezaručuje mír mezi státy v průlivu, ale mění rovnováhu. USA neslibují, že budou Tchaj-wan bránit, ať se děje, co se děje, ale zajišťují, že jakýkoli pokus o vynucení sjednocení bude nákladný, časově náročný a politicky výbušný.
Tchaj-wan zase přijímá roli předsunuté bašty, přičemž na sebe bere ekonomické náklady a strategické riziko s tím spojené. A Čína dostává jasný, i když opatrně formulovaný vzkaz: Washington neusiluje o válku, ale ani nedovolí, aby byl status quo porušen bez následků. Stejně jako na Ukrajině se odstrašování nevyjadřuje vznešenými slovy, ale raketami, raketovými střelami a bezpilotními letouny. A na globální šachovnici zůstává tento jazyk nejvýmluvnější.
Budoucnost Tchaj-wanu v kontextu mezinárodních vztahů je nejistá. Zatímco někteří analytici předpovídají rostoucí napětí, jiní vidí příležitosti pro dialog a spolupráci. Mezinárodní společenství situaci pozorně sleduje a je si vědomo, že jakákoli změna statu quo by mohla mít globální dopady. V tomto ohledu bude pro udržení stability a předcházení konfliktům klíčová role Spojených států jako garanta bezpečnosti v regionu.